Že máme tendenci si od jistého věku ubírat roky, to je fakt zcela neoddiskutovatelný. Dělá to snad každý. Anebo věk různě „modifikujeme“ podle okolností. To třeba když je nám sedmnáct a tři čtvrtě, v hospodě už je nám hnedle osmnáct.
Navzdory tomu, že věk je jenom číslo (jak jsem ostatně pod stejným titulkem již kdysi psala), v životě se vyskytnou situace, kdy jej prostě ohneme. A to nejen, když se blíží nějaké to nepříjemné číslo.
Bylo nás několik kamarádek, co jsme počaly naše potomky v různém věku, a tak se stalo, že naše děti se dohromady pohybovaly ve škále od tří do patnácti let. Trávily jsme společně dovolené jak v Česku, tak i u moře a na horách v zahraničí. Spojovalo nás kromě přátelství i pár nevydařených manželství či partnerství a chuť si život ještě pěkně užít. A právě ze zkušeností z cest samotných matek s dětmi speciálně k moři vznikla jistá pravidla.
Každá taková výprava za sluncem a slanou vodou, nejčastěji do Chorvatska, si vyžádala kromě organizační a logistické koordinace i náležitou průpravu našich dítek pro případ, že by se na pláži objevil „pan Božský“. Nedej Bože více takových najednou! Pro takové situace jsme musely mít vyškolené všechny děti, aby potenciální nápadník nebyl hned odrazen věkem matky či zaskočen jejím mateřstvím. Věk se totiž dal velmi snadno odvodit od věku dítěte, které se k matce neprozřetelně hlásilo. Z jistých zkušeností jsme po trapné výmluvě typu „víš, měla jsem ho totiž ve čtrnácti“ nechtěly prostě už nikdy sahat.
A protože děti jsou od přírody velmi, velmi hravé, všechno jsme to navlékly jako takovou hru na univerzální věk a maminku. Ta měla dvě základní pravidla:
Pravidlo I - kolik je mamince?
Všechny děti se musely nabiflovat, že na případnou otázku jakéhokoliv muže „a kolik je mamince, chlapečku/holčičko?“, bude jedna jediná správná odpověď - asi tak třicet. Po týdenním tréningu takhle musely děti umět opovědět, i kdybychom je vzbudily třeba o půlnoci. Dotazy typu „a proč, maminko, musím tohle říct?“ jsme odrážely nekompromisně „prostě PROTO“! Jak výchovné ☺
Pravidlo II – a která je tvoje maminka?
Fakt, že jsme všichni společně trávily už tak hodně času a my matky pečovaly navzájem o děti bez ohledu na to, čí je které, nahrával velmi významně zvládnutí dalšího zadání. „Děti, všechny jsme vaše maminky, že? A tak si budeme říkat jmény, ano? Mirečku, tohle je sice tvoje maminka, ale teď je to jenom Věra. Jasný? A Verunko, tvoje maminka je od teď Sylva, hm?“ Tahle mantra byla dětem vnukávána neustálým opakováním během celého roku, před dovolenou se edukativní teror umocnil natolik, že děti už skoro nevěděly, jak se ony samy jmenují. Hurá, mnuly jsme si ruce. Takhle už se nemohlo stát, že na randící maminku volaly hned tři děti „mamiiii, mamiiiiii“ a Honzíček se u toho ještě rozbrečel. Anonymita počtu dětí se tak zdála být zajištěna.
Časem nám děti odrůstaly a naše hra jim začala připadat trapná, stejně jako my matky. Když jsme za pár let po nich chtěly, aby stále opakovaly, že je nám asi tak třicet, vysmály se nám. A když jsme to upravily na asi tak čtyřicet, přestaly už s námi na dovolené jezdit.
Dnes už by s námi zase klidně na dovolenou asi jely a bez problémů by nás oslovovaly Věro, Sylvo…. Protože jsou to dospělí parťáci, co už s námi nesoupeří. Ale jen těžko bychom po nich mohly chtít, aby na otázku „kolik je vlastně paní Věře?“ odpovídaly: asi tak čtyřicet.
No, budeme muset tu odpověď přeci jenom ještě jednou „modifikovat“ na asi tak padesát. Ale u toho už zůstaneme a víc nedáme! I kdyby nám Pánbůh dopřál stovku ☺.
