Ať žije 18. listopad!

Ne, nespletla jsem se. Ani nejsem nějak zabrzděná. Já mám sametovou revoluci spojenou skutečně s tímto datem. A dovolte mi pár vzpomínek z té doby na vysvětlenou.

Každý, kdo už rozum bral a nebyl izolován od médií, má listopad ´89 uchován ve své paměti jinak. Každý ty pohnuté okamžiky prožíval po svém. Pro mě byl vůbec rok 1989 poněkud nestandardní a výjimečný, a to hned ve dvou rovinách – v té osobní a v té společenské. 

Ten rok jsem se už od počátku léta potýkala s vážným onemocněním, které zúžilo můj životní obzor tak trochu na holé přežití. Můj, byť velmi mladý organizmus, psychika a potažmo tělo, nezvládlo rozpad partnerského života a moje plíce se vypnuly. Častá noční můra, že se potápím, plíce praskají pod zatajeným dechem a já se nemohu nadechnout, se stala mojí každodenní realitou. 



Totalitní zdravotnictví mi jaksi neumělo pomoci, nic na mě nezabíralo. Ani skoro půlroční pobyt na kyslíku a na kapačkách ve Veleslavínské nemocnici nepřineslo úlevu. Ba naopak. V nemocnici jsem nezřídka byla svědkem poměrně brutálních léčebných metod či umírání mladých lidí, většinou na rakovinu plic. Nepřidalo mi ani odloučení od tehdy maličkého syna, o kterého se v té době museli postarat mí rodiče.

Záblesk naděje na zlepšení vzešel ze setkání s nemocniční psycholožkou/lektorkou jógy, která mě poprvé seznámila s jógovou praxí. Tehdy jsem z jógy, jež se mi po letech stala životním stylem, měla spíš strach. Jak paradoxní! Nicméně šlo vlastně jen o ochutnávku cesty, která mě měla vrátit k normálnímu životu. Cesty, na kterou jsem se vydala, jak jsem ostatně již psala v mém příspěvku O vodě, kávě a… józe, až o mnoho let později.

Pamatuju si ten listopadový den přesně. Byla zima, až praštilo. Rodiče si pro mě přijeli do nemocnice, s sebou vzali i mého malého syna. Toho jsem tak viděla po několika týdnech. Nechtěl ke mně. Nepoznával mně. Snad největší trauma všech matek, co mi moc nepřidalo. Byla jsem vyhublá na kost, rozpíchané ruce jak řešeto a promodralá od nedostatku kyslíku. Neměla jsem sílu syna zdvihnout a pochovat, natož ho sevřít a přivinout k sobě.

„Bereme tě pryč, tady to nikam nevede!“ Táta byl vždy rozhodný.  „A kam?“, děsila jsem se každé změny, i když jsem sama cítila, že něco už se musí stát. „Do Německa, ke známým. Sehnali nám tam kliniku, kde se na tebe, holka, podívají“. Odcházeli jsme potemnělou zanedbanou veleslavínskou zahradou, padal sníh a já byla po měsících na čerstvém vzduchu. 

Cestu do Německa si vůbec nepamatuju. Byla jsem neokysličená, unavená, jak hadrová panenka, se kterou si můžete dělat, co chcete. Maminka mi pak vyprávěla, jak naše škodovka sotva doklouzala na německé hranice, kde táta s celníky sehrál jeden z jeho neopakovatelných výstupů. Pak už si já osobně vybavuju, jak mě nějaký „Anděl„ uvedl do nemocničního pokoje s mnoha přístroji a jednou pečlivě ustlanou postelí. Všude to vonělo a nebylo jen sterilně bílé. A v rohu nad postelí byla televize.

Strávila jsem v nemocnici v Německu pár dní. Žádné kapačky, jen inhalace a spreje na dýchání, které mi ovšem hodně ulevily. A německá televize plná západních seriálů a reklamních spotů. Jo, to bylo bááájo!  

Jednoho dne, když mi sestra zapnula televizi, jsem zbystřela. Co to… kde  to…to přece….nevěřila jsem svým očím a uším. Z televizní obrazovky doslova stříkaly emoce. Když jsem pochopila, co se to v Čechách děje, samou radostí jsem zase přestala dýchat. Doktor mi přišel gratulovat k pádu komunismu a já věděla, že chci jediné – domů. Být tam. Dohodli jsme se s klinikou rychle, nafasovala jsem pár léků a za pár hodin byli zpět v Čechách. 

Druhý den už jsem byla na Václavském náměstí. Doma jsem se nadopovala, čím jsem mohla, a vyrazila tam. Bylo to neuvěřitelné. Dech se mi tajil, ale tentokrát jinak a z jiného důvodu. Domů jsem se vrátila prokřehlá, ubulená a unavená, jak snad nikdy. Ale svým způsobem nabitá.

Další dny jsem už zase dost odpočívala. A se zaujetím sledovala, jak se to vyvíjí, tentokrát už ale v teple domova. Revoluční duch pomalu ustál a začal svobodný život.

Ne, nebyla jsem žádná žhavá revolucionářka. Nebyla jsem nijak odvážná ani užitečná. Byla jsem ale i tak u toho. A velmi, velmi šťastná. 

A časem tím štěstím, novou láskou a nabytou svobodou i uzdravená.

Pro mě tedy - ať žije 18. listopad! A slavím ho dnes znovu a znovu.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Hodnotilo: 9

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



Věra Zacharova

Před 2 týdny

Irenko velmi krásné moc děkuji jsi opravdu spisovatelka Vera

Nejlépe hodnocené příspěvky

Nejnovější komentáře k příspěvkům

UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)

Zdá se, že jsou tam už na něj připravení. 👍🏼😀
Zdá se, že jsou tam už na něj připravení. 👍🏼😀
před 1 měsícem
View on Instagram |
1/4
Pecka! Děkujeme a gratulujeme! 👍🏼😀 Nakone jsme to #SPOLU dokázali! #TaktoANO
Pecka! Děkujeme a gratulujeme! 👍🏼😀 Nakone jsme to #SPOLU dokázali! #TaktoANO
před 2 měsíci
View on Instagram |
2/4
Pražské primátorky 2021 #prazskeprimatorky
Pražské primátorky 2021 #prazskeprimatorky
před 3 měsíci
View on Instagram |
3/4
Steak tartare with truffle mousse. Delicious! 👍🏼 #slovenia #visitslovenia #isola #muzemedoporucit
Steak tartare with truffle mousse. Delicious! 👍🏼 #slovenia #visitslovenia #isola #muzemedoporucit
před 5 měsíci
View on Instagram |
4/4


To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně šance. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved