Motto: Před covidem za covidem nesmí nikdo stát, nebo nebudu hrát. Už jdu!
Že téma covid bude aktuální ještě kolem Vánoc 2021, to by mě při psaní všech těch předešlých článku (Koronavirus – lidstvo v bodě 0, Pandemie, učitelka vědomého chování, Dva úsměvy a jedno objetí, prosím! a O hledání osobních cest jak z toho ven) ani v duchu nenapadlo. Přitom jak jsem uvnitř sebe - řečeno slovy Jiřího Kodeta z Pelíšků - -dávala covidu měsíc, maximálně dva, mám to teď dokonce „live“. A covid mě nepřestává překvapovat jak paletou jeho symptomů, tak jeho hravosti, flexibilitou a kreativitou, s jakou předvádí svojí tvář.
Ačkoli dvakrát vakcinovaná a zodpovědně se chovající osoba, covid mě týden před třetí „pojistnou“ dávkou i tak doběhl. Bylo to zrovna v době naprosté pohody a nirvány, kdy jsem si připadala svěží, plná energie a zdravá.
Pondělí - den 1.
To ráno se mi sice nestávalo do práce úplně lehce, ale to žádné pondělí! Tento můj mód jsem také přikládala faktu, že jsem za sebou měla ultralenošivý wellness pobyt a všechny ty vířivky, sauny a masáže rozmazlily moje tělo tak, že se jen stěží podvolovalo budíku v 5:45. Nicméně rutinně jsem ze sebe udělala „dámu“ a vyrazila na téměř dva kilometry vzdálené vlakové nádraží s vidinou úspěšného pracovního dne. A ještě pořád nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být jinak.
Jenže v práci se mi párkrát zatočila hlava, podlomila kolena a zmasírované trapézy začaly bolet víc, než bylo po masáži obvyklé. To bude asi tou změnou atmosférického tlaku, ujišťovala jsem sama sebe ještě o půl desáté. Když jsem před desátou v žaludku neudržela právě vypitý čaj, zavětřila jsem jak fenek a v kabelce zapátrala po antigenním testu. „No to snad…. kde bych… jak by tohle bylo možný?“, mluvila jsem si pro sebe a sbírala odhodlání si tu špejli strčit až někam do mozku, protože jednak to nechci dělat víckrát, jednak jsem těmhle čínskejm krabičkám vůbec nevěřila. Zcela dle návodu jsem aplikovala a čekání si ukrátila vyřízením několika e-mailů.
Když jsem se koukla na test, který se slunil na parapetu okna mé kanceláře, zděsila jsem se jako před léty nad gravitestem a vyjekla: „Bože! A je to tady…“. V tu chvíli mi bylo všechno - bolest hlavy a těla, nevolnost, zrychlený tep, tedy patrně i zvýšená teplota, sucho v puse… Zapátrala jsem v interní směrnici, co mám dělat. Také na stránkách ministerstva zdravotnictví, jaké jsou moje povinnosti a práva. Vše chladnokrevně jak profesionální voják zařídila a brala se domů, do postele.
Cestou vlakem jsem zavolala mojí ošetřující lékařce a napráskala se. Ochotně mi vysvětlila, co a jak, vystavila elektronickou neschopenku a žádanku na PCR test. Celý rozhovor ale neušel spolucestujícím ve stejném vagónu, a tak jsem se v něm po pár vteřinách ocitla sama. Taky dobře, pomyslela jsem si. Po tak dlouhé době trvající pandemie a mediální masírce tahle nemoc v nás vyvolává už úplnou paniku a hysterii, že se ani nelze nikomu divit.
Šlapání domů z nádraží bylo už vysloveně utrpěním. To, co mělo být benefitem celého dne, čili procházka kolem krásné řeky a přes zámek a kavárnu domů, se stalo soubojem s fyzikou, resp. s hmotou. Moje nohy nechtěly, ani jedna!, vpřed, sotva jsem udržela balanc a myšlenky se upíraly na jediný objekt – posteeeeeeel. Musela jsem ale ještě zmobilizovat všechny moje šedé buňky mozkové a rozvzpomenout si na lidi, co jsem potkala během posledních tří dnů.
V tom jsem se zděsila. Maminka! Vzpomněla jsem si, že jsem v neděli večer při návratu z výletu navštívila svojí 91letou maminku, která je na mě odkázaná a jíž jsem kromě křidélek z KFC obdařila i svojí více jak hodinovou přítomností. Naštěstí na dva metry od sebe. Osoba, kterou celá rodina protektuje nejvíce, byla nakonec vystavena největšímu nebezpečí, a sice kontaktu s milovanou dcerou. Jak paradoxní, že svou přirozenou pozorností ohrožujeme vlastně ty nejmilovanější!
Čekání na odpolední otevírací hodinu covid testovacího centra v areálu pivního skladu bylo nekonečné. Mrákoty spojené s covidem mě ovšem přepadly, když jsem viděla tu frontu, která se před centrem linula. „Nevíte, dělají i PCR testy?“, promluvil ke mně něčí respirátor a já málem omdlela. „No to doufáááám“, řvala jsem podrážděně a snad už pod vlivem choroby. No tady čekat nebudu, vždyť tu chcípnu!, přemítala jsem.
Život mě naučil, že když jsem v ouzkých, mám zkusit všechno a nemohu ztratit víc, než v té dané chvíli mám. Opatrně jsem se proploužila kolem hadu lidí a zaútočila na úřadující zdravotnici přímo u vchodu. „Prosím vás, mohu se zeptat…?“ Ne, ne, ne, počkejte si v řadě, musíte čekat“, odbyla mě bílá koule. „Jasně. My tu taky čekáme, paninko, tak hezky na konec!“ přidal se starší muž s nadváhou a respirátorem pod rypákem. „Radši ustupte, gentlemane… já už HO totiž zcela jistě mám,“ odvracela jsem z posledních sil útok a sesula se podél buňky k zemi. To už i bílá koule i ostatní nejen z toho, co slyšeli, pochopili a začali ode mě ustupovat. Na to konto mě ovšem zdravotníci odebrali test přednostně a poté s upřímnou péčí vyprovodili k autu. „Vy jste řídila sama? Dobře dojeďte a zvládněte to. Výsledky budou dnes v noci a přijdou vám e-mailem“.
V noci mi přišel e-mail, který jenom potvrdil, co už se pár hodin jevilo jako evidentní. A hlásilo se o pozornost – halooo, já jsem covid a teď u tebe chvíli budu bydlet.
Nejsi vítán. Ale co mám dělat?!
Pokračování příště
