Motto: Před covidem za covidem nesmí nikdo stát, nebo nebudu hrát. Baba! A mám tě!
Mám covid. To jste se ostatně mohli dočíst v mém včerejším příspěvku Deník Coviďáka – I.
Že covid není žádná jen taková chřipečka, to slyšíme odevšad. Seriózních informací i dezinformací, názorů odborníků, strašáků, fám a statistik máme přehršel. Nakonec to ale stejně musíme všechno přebrat, přeházet, vyházet, přetavit a udělat si vlastní názor. A když už do vás ta mrcha přeci jenom vleze a nepustí, nezbývá, než všechno hodit za hlavu a snažit se vira odmarodit, pokud možno „standardně“ a bez pomoci zdravotníků.
Úterý – den 2.
Noc hrůzy, kdy se stupňovaly covidové symptomy, jako horečky a bolest hlavy a těla, byla za mnou. Bolelo mě vlastně všechno. Bolelo mě ležet. Bolela mě vlastní existence. A nastala částečná paralýza těla. Tu už jsem ostatně zažila při prvním podání vakcíny. Trvalo to 48 hodin a pak úplně dobrý. Připadala jsem si jako v Kill Bill: Pohni se, tělo, sakra! Jak jsem vstala, nevím. Ale o chůzi být řeč fakt nemohla. Potácela jsem se přes šatnu do koupelny v mrákotách a nejasnýma očima si vybírala, kam se zhroutím, jestli přímo do toalety nebo do vany.
Mobil, ten jediný současný spojenec se světem. Jenže zrovna to jeho modravé světlo se mi do bolavých očí zapichovalo jako jehly. Takže vyřídit jen to nejnutnější, jako obvolat všechny osoby, co se se mnou setkali, teď nedobrovolně v riziku a v karanténě. A zajistit péči o naší bezmocnou matku.
Středa – den 3.
Procitám, ani nevím, jestli ze spánku či z dalších mrákot, s hlavou jako tuřín. Hlava oteklá, ale nějak divně, bez rýmy, jen plná nějakých s-aček. Bolí mě v krku, ale taky divně. Ležím, protože stejně nic jiného dělat nemohu. Vlastně i to ležení je očistec, bolí to.
Večer dostávám takový kašel, že se obracím tzv. naruby. Bolest v krku se přetavila v nesnesitelné nutkání vykašlat si plíce. Nechávám si od maminky přinést pulzní oximetr, dobrá věcička, ten mi naměří oxidaci na hranici minima – 91 jednotek, tep 98. Srdce evidentně supluje zasažené plíce. Ještě vydržím, povzbuzuju se. Ale kde je tak hranice, kdy už volat rychlou? Mám kolem sebe tolik zdatných mužů v nejlepších letech, sportovců, co je stejně odvezli. Bože, tolik strachu zasetého mezi lidmi!
Sahám po Paralenu a kapkách na kašel. Už tuším, že se nevyspím. Hlavně vydržet tuhle noc, kulminaci. Zvládneš to, moje tělo, já ti věřím. A beka na telefonu ti ještě přeci dělají dvě kamarádky lékařky, Hanďa a Věra. To dáš…
Čtvrtek – den 4.
Den – noc - den, člověk ani neví, co vlastně je? Odhaduju, že je tak čtvrtek, to podle struktury pracovních e-mailů, které jsem omylem a s bolestí v očích otevřela v mobilu.
Když už si člověk myslí, že se vše obrací k lepšímu, přijde další lahůdka – ztrácím čich a chuť. Tak už to mám snad komplet!
Nutno přiznat téhle opřísavkované kuličce, že je to velmi zdatný iluzionista, co dokáže ve vás vyvolat každý den (co den, téměř každou hodinu!) jiné pocity. Osekává vaše smysly a životní funkce, jako by to byla třtina. Připadám si jak v tom filmu s mými oblíbenci Ewanem McGregorem a Evou Green Perfect Sence (2011). Tam, co si pamatuju, také lidé začali v rámci nějaké epidemie přicházet o smysly. Začnu se na film dívat a po pár minutách ho raději vypínám. Nemíním se propadnout v už tak pochroumané psychice na ještě hlubší dno. A taky, zase to modravé světlo obrazovky, pořád tolik bodá do očí!
Cítím, že nastal bod zlomu. A já už se tím tedy prokašlu, probolím, prohorečkuju, promrákotím a klidně i bez toho čichu a chuti se proderu k uzdravení.
Držím si palce. A nejsem sama. Mám obrovskou podporu těch nejbližších přátel, milovaných osob, sousedů a kolegů v práci.
Pokračování příště
