Dva úsměvy a jedno objetí, prosím!

Omezení a překážek souvisejících s pandemií koronaviru je nevídáno, neslýcháno a sítěmi lítají jeden návod za druhým, jak překlenout toto složité období. Na každého z nás doléhá více či méně něco jiného a v jiných úrovních. 

Niterné utrpení

Asi bych uměla vyjmenovat pěknou řádku věcí, které mně v současném režimu koronavirové skoro karantény vadí nebo chybí. Ale já zmíním něco, o čem nikdo moc nemluví, ale dost možná cítí stejně, jako já velmi niterně – absence kontaktu s lidmi.  Jistě, ten verbální kontakt, čili audio, a někdy i video, čili virtuální, ten je možný a domnívám se, že i hojně využívaný. Ale ten fyzický, který pěstujeme nejen se svými nejbližšími, ale i s přáteli, se známými, ten je nám v současné situaci odepřen. Mně osobně hodně chybí objetí mých přátel, přivítání se tzv. po francouzsku políbení na tváře, chybí mi pohlazení po vlasech od mámy, potřesení si rukou při seznámení s novým člověkem, úsměv při náhodném setkání na chodníku…



Řeknete si – marginální! Jsou závažnější problémy. Proč se tím vůbec zabývat?

Jenže, tento druh sociální izolace je něco zcela dosud nepoznaného a nezakuseného a paradoxně postihuje ty nejbližší. To když udeří, ať už dobrovolná či nařízená karanténa, nebo v případě našeho čistě ochranitelského chování vůči „ohroženým druhům“, tedy seniorům a nemocným.

Ochrana vs. ochrana

Snažím se tedy se svými nejbližšími setkávat co nejbezpečněji a nejméně často. Můj syn se z tohoto jevu raduje, protože tím pádem je ušetřen mnou jinak vždy vynucovaného polibku na tvář („Mami, neee,“) a poměrně častého naléhání, aby se „zastavil“. Jenže moje devadesátiletá maminka, zvyklá, že za ní chodím pravidelně každý den, a pokaždé, když už jsem tam, jí s citem obejmu a stisknu, jako bych jí viděla po několika letech, ta trpí teď nejvíc. A já jí navzdory všem známým faktům o možném přenosu infekce, neumím vysvětlit ten odstup, stále si jej bere velmi osobně.  Je to pochopitelné. Je zvyklá na mojí vřelost a lásku, kterou jí projevuji právě svojí blízkostí. 

Je tu ještě jeden aspekt této sociální izolace. Pořád se mluví o seniorech, jak je máme chránit. Ale právě ta jejich izolace je něco, co těžce nesou i v životě bez koronaviru. Jednou jsem potkala známou s obrovským batohem, a protože vím, že ráda cestuje do vzdálených zemí, hned jsem se jí optala, kam že si to namířila tentokrát – Peru? Indie? Thajsko? „Jedu za rodičema do Humpolce, jsou staří a jediné, co jim můžu už teď dát, je můj čas a moje pozornost.“ Uvědomila jsem si sílu obsahu této věty. Naši „staroušci“ totiž o nic jiného už nestojí. Už všechno v životě měli, už hodně zažili, už nebaží…Ale možná náš čas a vzetí jejich dlaní do svých je právě to, co starým lidem moc nedáváme. A v současné situaci, kdy jsme nuceni svoje staré rodiče chránit právě svou nepřítomnosti, jim zároveň prokazujeme jistý druh medvědí služby.

Řešení do budoucna - virtuální setkávání?

Známý biolog a terapeut Petr Chobot v pořadu Cesty k sobě  mj. právě v souvislosti s koronavirem a nebezpečím přenosu nemocí zmiňuje, že se těší na virtuální setkávání. Já jsem k virtuálnímu životu trochu skeptická a těším se na ten opravdový, který snad zase přijde. Těším se na úsměv každého, až odloží roušku, na objetí těch, které k sobě pouštím. Těším se na hloučky přátel i letmá setkání s úplně cizími lidmi, co mohou být mými budoucími přáteli. Těším se na pospolitost a život v lidské komunitě.

Tak snad už brzy. A já pak budu stát ve frontě na dva úsměvy a jedno objetí, prosím 🙂

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 4.7 / 5. Hodnotilo: 9



Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně příležitost. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved