Zaklínadlo zní: Ekonomický růst
Pořád dokolečka slýcháváme, jak je důležitý ekonomický růst. Bez něho není možný rozvoj. Ekonomika stagnuje. Ježíšimarjá, co budeme dělat? Příští rok se sníží (zvýší) tempo růstu HDP. To bude moci "moudrá" vláda "investovat" do věcí, které ona rozhodne, že je potřebujeme. Pořád všichni melou dokola o důležitosti HDP a především jeho růstu. O důsledcích růstu ale nikdo neuvažuje.
Ano čistě z pohledu ekonomického je růst důležitý. Zvyšuje se výroba, zvyšuje se spotřeba. Podniky vyrábějí, zaměstnávají, platí vyšší daně. Stát více vydělává, může více rozdávat. Samozřejmě "moudře". Jak jinak taky. Máme se lépe. Prý.
Moudrost státu
Stát ale místo toho, aby během silnějšího ekonomické růstu a tedy příjmů, platil dluhy, investoval více do vzdělávání, vědy a výzkumu, bezpečnosti, zdravotnictví, infrastruktury, péče o životní prostředí, uplácí a rozdává kde se dá, místo toho aby investoval do výše uvedeného. A zvyšuje tím mandatorní výdaje, které se budou muset platit i v době poklesu a stagnace.
Dělá mi to problém nepřidat se ke komentářům o konání naší současné "moudré" vlády, ale udržím se. Chci se podívat na zaklínadlo o ekonomickém růstu z jiného pohledu.
Ekonomický růst (nebo alespoň informace o něm v médiích) vyvolávají zvýšenou spotřebu. Nad zvýšenou spotřebou jásají ekonomové a různí analytici. Ti přemýšliví se nedívají na růst HDP u nás, ale na kontext minimálně celoevropský, spíše na konjunkturu celosvětovou. Růst našeho HDP je v podstatě plně závislý na situaci EU, potažmo celého světa. Jsme malá otevřená, exportně orientovaná ekonomika a tak naše vláda nemá na vývoj našeho HDP v podstatě žádný vliv. A pokud tvrdí opak, tak jsou to jenom řeči pro jejich voliče.
Dobrá nebo špatná zpráva?
Růst HDP ve mě vyvolává (ač jsem také ekonom) spíše, než radostné, pocity smíšené. V radostném růstu a radostné spotřebě vidím spíše nebezpečí pro nás pro všechny. Zdůrazňuji, že rozhodně nejsem žádný fanatický ekolog, klimatický alarmista, apod. a do USA jsem vždy létal a létat budu. Jsem pragmatik. Růstem výroby a spotřeby a tím i životní úrovně jako takové, roste totiž vše. Roste spotřeba energie, spotřeba ropy za dopravu, roste i výroba odpadu, který postupně nemáme kam dávat. A roste množství skleníkových plynů.
Čím líp, tím hůř
Tím, že se máme čím dál tím lépe, připravujeme si půdu proto, abychom se měli čím dál tím hůře. Svět, celý život je o rovnováze. Z historie plyne, že každé vybočení z rovnováhy nutně vede k tendenci tuto nerovnováhu vyrovnat a při směru zpátky se vychýlit na druhou stranu. A tak zase a pořád dokolečka. Stejně jako po ekonomickém růstu přichází pokles a stagnace. Tento proces vyrovnávání má jedno zásadní pozitivum. Je důkazem toho, že jediný životaschopný ekonomický systém je kapitalismus a volný trh s ním spojený. Ten jediný je schopen zajistit střídání let tlustých a tenkých a zajišťovat tak jakous takous rovnováhu.
Špatné zprávy, dobré zprávy
Vždy, když začínají objevovat informace o známkách ekonomického poklesu, či alespoň stagnace, mám pocit, že se zase blížíme k nějaké rovnováze. V době ekonomického poklesu všichni začínají trochu šetřit, méně utrácí. Z toho plyne, že se méně vyrábí. A z toho plyne, že se spotřebovává méně energie a že se produkuje méně odpadu, skleníkových plynů. Z toho plyne i to, že se trochu méně devastují silnice a infrastruktura obecně. Pokles, nebo alespoň stagnace jsou skvělou zprávou pro efektivitu výroby a práce obecně. Když nám klesá HDP tak z toho plyne i pokles výroby čehokoliv. Podniky jsou donuceny se chovat efektivněji, inteligentněji, chtělo by se říci smysluplněji. Ty neefektivní se musí zefektivnit, nebo zaniknou. Pokud zaniknou, jenom dobře, je to důkaz, že neměly právo na život. Stejně tak se musí zefektivnit lidská práce a tak se propouští. A tak vzniká rozumné míra nezaměstnanosti, která vytváří tlak na lidi, aby opravdu pracovali. Přichází i konkurence na trhu práce. Rozumná míra nezaměstnanosti je pozitivní pro všechny.
Dalším příkladem pro můj optimismus plynoucí z poklesu nebo stagnace je cestování. Za posledních 12 let, co v podstatě celosvětově roste HDP, násobně více roste cestovatelský apetit všech národů.
Co to s sebou přináší? Ano na jedné straně růst zaměstnanosti ve službách s cestováním spojených, růst příjmů a daňových odvodů. Na druhé straně obrovský růst dopravy a všech negativ s tím spojených. Obrovský nárůst produkce odpadků v cílových destinacích, znečištění životního prostředí v cílových destinacích, znečištění moří. Dalším negativem je to, že turisticky zajímavá místa se stala pro své domorodce v podstatě neobyvatelnými. Příkladem budiž Benátky, Florencie, Barcelona, Paříž, Praha (v letních měsících, o Vánocích a Velikonocích), přímořská střediska, apod.) Při poklesu nebo stagnaci snad přijde i pokles či stagnace této oblíbené kratochvíle na míru snesitelnou.
Všichni chtějí všechno a to hned teď. A to s sebou přináší další riziko ekonomického růstu. Lidé slyší, jak je všechno skvělé a budoucnost růžová, tak se s době růstu více zadlužují a později, v době poklesu, kdy se jde z tlustejch do tenkejch třeba přijdou o práci a průšvih je na světě. Další vývoj, který končí u exekutora, není třeba popisovat.
Já nemusím
Dobrá zpráva na závěr. My se v našem životě nemusíme podřizovat růstu, nebo poklesu HDP. My se nemusíme přizpůsobovat aktuální míře konjunktury na trzích. My se můžeme chovat racionálně a nebýt na vývoji ekonomiky zcela závislí. My si můžeme naplánovat naše zdroje. My se nemusíme nechat zatlačit do nepotřebné spotřeby v době růstu a v důsledku toho do nevítané nespotřeby a poklesu životní úrovně v době poklesu HDP.
My nemusíme jezdit do Barcelony. Stačí jí fandit.
Začínají prosakovat dobré zprávy. Zprávy o tom, že ekonomika Německa je už třetí kvartál po sobě v poklesu a toho jasně plyne, že i naše ekonomika se brzy také ocitne na sestupné dráze a s ní i náš HDP. A při ekonomické nespokojenosti obyvatel se mění i volební preference. A to je další naděje pro nás. My se můžeme chovat opravdu ekonomicky.
