Festivalům zdar I. – MFF KV

Nevím, jak to máte vy, ale u mnoha akcí, ze kterých se nakonec stala tradice, stály v mém případě náhody. Bylo tomu tak i v případě mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. 



V roce 2002 jsem o festivalu v Karlových Varech měla jen malé povědomí, když v rámci mediálního partnerství firmy, kde jsem v té době pracovala, jsem dostala nabídku se podívat na pár festivalových dní. Oslovila jsem svojí „filmovou“ kamarádku a společně vyrazily do světa filmu. Ubytování, stravu, účast na VIP party, ale hlavně volné vstupy na filmové projekce, to všechno jsme tehdy měly zajištěno, čili nebylo těžké si naší přízeň získat. K tomu toho roku ještě vyhrál hlavní festivalovou cenu nenápadný francouzsko-španělský snímek Erasmus režiséra od režiséra Cédrica Klapishe a my byly u jeho premiérové projekce. Atmosféra a ovace v sále nám vháněly, stejně jako ostatním, slzy dojetí do očí a my se utvrdily v tom, že u takových okamžiků chceme prostě být i napříště. A tak z jedné bleskové akce se stala tradice a na festival do Kalových Varů jsme jezdily dlouhých 14 let každý rok. 

Baťůřkáři vs. Masňáci

Většina lidí začínala s návštěvami karlovarského festivalu jako tzv. baťůžkáři. My jsme ovšem zvolily opačný trend – začaly jsme ve velkém stylu v luxusním hotelu se snídaní na terase a s výhledem na kolonádu, časem jsme však skončily na ubytovně jednoho karlovarského učiliště, kde jsme sdílely sprchu i WC se sezónními ukrajinskými dělníky a s ostatními vyznavači festivalu. Staly se z nás baťůřkářky, kterým ovšem ve výbavě ani tak nikdy nechyběly malé černé. To už byla takové naše tradice, která vyplynula z dob, kdy nebyl problém se dostat na různé festivalové společenské akce. Dnes už je festival hodně o potkávání se těch „správných lidi“ a pokud nemáte pozvánku nebo nejste zavěšeni do nějaké  „celebrity“, ve většině případů narazíte na bujnou hruď ochranky.

Těch „bejvávalo“ by se dalo ale zmínit více. S mírnou nostalgií vzpomínám na naše festivalové začátky, kdy jsme jednoduše a bez problémů získaly vstupenky na vybraný film, kdy do hlediště usedali víceméně lovci filmových zážitků a po projekci spontánně spolu diskutovali, na téměř každém rohu byly „stage“ s produkcí výborných kapel, spontánně se tančilo a zpívalo, lidé spolu hodně komunikovali. Festival míval takový zvláštní až erotický náboj, který ovšem neměl za důsledek nějaké orgie, bylo cítit spíš obrovské nadšení, porozumění a lásku k filmu napříč žánry. 

Vzpomínám si na dva nezapomenutelné večery.

Nohy v Ludmile

Prvním byla vlastně noc, kdy jsme byly na projekci v jednom z těch starých malých kin vlevo břehé vilové části Varů . Film už si ani nevybavuji, ale tu atmosféru ano. Bylo dusno, ba víc, horko, že by jeden padl. V kině, kam jsme přišly na poslední chvíli, jsme už jen tak intuitivně za tmy obsadily poslední dvě místa a zkoušely se nadýchnout.  Nebyly jsme samy, komu se nedostávalo svěžího vzduchu a chladu, a tak se postupně diváci v hledišti svlékli ze všeho, co šlo – košile, trička, kalhoty, sukně, všechno dolů, Vždyť byla tma. A tak se stalo, že jsme najednou vedle sebe seděli cizí lidé ve spodním prádle, nikdo nikoho ale neokukoval, nikdo nešmíroval, všichni jsme byli pohlceni filmem, sdíleli spolu příběh na plátně a neřešili společenské konvence. Když se po projekci rozsvítilo, byl to humorný pohled, který ale nikoho nepohoršoval.  V klidu a bez jakékoliv křeče jsme se někteří oblékli, někteří zůstali v tom, co jim na sobě zbylo. Tu noc jsme ještě s několika spoludiváky sešli dolů do centra nejdříve do jednoho z místních barů, poté uprostřed noci jsme se přesunuli na hlavní kolonádu a tam v diskusích o filmech a autorech, strávili tak zbytek noci s nohama ve teplém prameni Ludmila. Rozloučili jsme se všichni až nad vlahým ránem, které vystřídalo tropickou noc, a už se nikdy nepotkali. 

Božský Andy

Na každý ročník jsou do Karlových Varů zvány světové filmové hvězdy toho největšího kalibru. Ročník 2006 měl poctít svou návštěvu herec, režisér kubánského původu a můj oblíbenec Andy Garcia, Tehdy na festival přivezl snímek, na jehož scénáři pracoval téměř šestnáct let – Ztracené město, krásný a strhující příběh z revoluční doby v roce 1958 na Kubě. Den příjezdu filmové hvězdy je obvykle známý, ale hodina? Ta je ve hvězdách (nikoliv těch filmových). A tak se často stává, že lidé tvoří hloučky podél červeného koberce už od časného rána, jenom aby svojí „star“ nepropásli. My s kamarádkou jsme obvykle spoléhaly na náhodu, čili žádné plány, žádné nadbíhání nebo vystávání důlku u hotelu. Projekce zmíněného filmu měla proběhnout až po jedenácté v noci, což není nijak pozdní čas pro „karlovarské filmofily“. Tou dobou jsme se zrovna vracely z jedné projekce ve vzdálenějším kině Panasonic a cestou jen míjely hotel Thermal. Najednou nás kdosi hnal z červeného koberce pryč za zábrany a ve vteřině z limuzíny vystoupil božský Andy. Byl překvapivě velmi malý, ale byl tak bezprostřední a  – tak blízko! Byl to okamžik, pohlédl na mě, vyměnili jsme si úsměv a podali si ruku.  Kvapem pak odešel do velkého sálu uvést své dílo. Všichni, co jej tam čekali skoro celý den, neměli zdaleka tolik štěstí, jako my, já. Na film Ztracené město jsme se nakonec také dostaly  a byl to dvojí zážitek – film byl famózní a přede mnou na projekci seděl sám autor. Na tomto ročníku Andy převzal cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. 

Věřte, je zážitek být u toho, když film je těsně po jeho zrodu a vy jej spatříte spolu s tvůrcem a poté máte možnost o díle s autory diskutovat. Také ten fakt, že film vidíte mnohem dříve, než jde do klasické distribuce a mluví o něm všichni, i na plechárně. 

Čas na přijetí změn

Na festivalu jsme strávily obvykle tři až čtyři dny, a to většinou na začátku festivalu, čili konec června či začátek července. Samozřejmě jsme se snažily využít dvou červencových svátečních dnů, jenže tenhle nápad mělo asi devadesát procent filmuchtivého národa a ve Varech to bylo poslední roky trochu o život. K tomu složení návštěvníků MFF KV se poslední dobou zásadně a očividně změnilo –  milovníky dobrého filmu převálcovali byznysoví kravaťáci a blondýny na vysokých podpatcích, pro které mám svůj výraz (jež mi snad prominete), LOVĚNY. A tak jsme si daly od filmů ve Varech na čas pauzu.Tomuto festivalu se ovšem ani tak nedá upřít jeho takřka světová úroveň a zvláštní kouzlo, které si ponechal navzdory jeho proměnám. A to není jediný důvod, proč tuto událost otvírající léto navštívit. Já osobně do Karlových Varů za filmem rozhodně zase zajedu. A v batohu budu mít sbalené malé černé, co kdyby…

  • Další články autorky
Ire Faloutová

Ire je už velká holka, co má za sebou pár životních kotrmelců,ale pořád se učí žit. Ráda komunikuje, diskutuje, píše a cítí se jako ryba ve vodě ve společnosti opravdových lidí. Má až přemrštěný smysl pro spravedlnost a hledá v lidech vždy to lepší. Je lektorkou jógy a propagátorka přirozeného pohybu. Miluje život, jaký je.

follow me

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 4.7 / 5. Hodnotilo: 7

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *