Nebudu skrývat, že impulzem k tomuto zamyšlení bylo z velké části spontánní shlédnutí nedělního zápasu MMA v O2 aréně, konkrétně souboj dvou „titánů“ - favorizovaného Karlose Vémoly a slovenského démona Attily Végh. Oba zápasníci byli v upoutávkách prezentováni jako ztělesněný „boj“ – cenili zuby jako krvelačné šelmy, nadouvali své svaly jako King Kong, vydávali zvuky jako z nory a z očí jim šlehaly temné jiskry. Nikoho nenechali na pochybách, že tenhle zážitek si nemůžeme nechat ujít. A sázkovým kancelářím rostly tržby.
Attila Végh bombarďáka Karlose nakonec zkrotil již v 1. kole. Ale to nebylo to podstatné. To, co mě naprosto tzv. rozsekalo, byl krátký rozhovor s vítězem Attilou ještě v kleci, bezprostředně po zápase. Tenhle svalovec najednou jako by opustil svojí roli zabijáka a na dotaz moderátora „…a co plánuješ teď, Attilo?“ s téměř dětským výrazem v tváři bezelstně odpověděl: „…no nič, teraz len to babátko, čo očakávame“. Najednou tam stál ten opravdový Attila, muž s duší čistého šťastného dítěte, co jen trochu víc vyrostlo a narostlo. A mě došlo, o čem ta hra na boj je a jak je důležitá.
K čemu je to dobrý?
Obecně mám ke tvrdým mužským sportům lehce přezíravý postoj. Vyplývá to patrně z mého pacifistického přesvědčení. Ale jednou mi můj kamarád vysvětlil, jak to s těmi tvrdými sporty je: „Hele, mužský kdyby nesportovali, tak by válčili. A to nechcete, ne?“, říkal. Přišlo mi to docela rozumný a logický. Ale pořád jsem si říkala – proč muži musí bojovat, když žijeme v relativním míru? Kde je soupeř? A není snad role muže dnes někde úplně jinde? Jenže tohle s tím prý vůbec nesouvisí. Boj je pro muže zcela přirozený.
Dámy mi teď prominou, že není řeč i o nich, ale… sport je prostě ventil, kterým muži upouští páru. A ty nejtvrdší sporty imitují boje. Boje, o které nikdo nestojí, protože snahou společnosti je žít v klidu a konflikty řešit pokojnou cestou. A jak se mění role muže ve společnosti, nabývají tvrdé sporty na významu. Není divu! Vždyť v době, kdy muži přijali roli otců na mateřské, manželů v domácnosti či pečovatelů…je kompenzace mužské přirozené touhy bojovat zcela pochopitelná.
Bojovníci dnešní doby
Když už jsme se dotkli role mužů ve společnosti, podle mého jsou muži v současnosti vůči svému vnitřnímu nastavení mnohem svobodnější. Jejich schopnost vyrovnat se s trendem generové vyvážeností se ukázala být obdivuhodná. Na jednu stranu přijímají důležitá manažerská rozhodnutí, na druhé klidně vozí kočárky, s elegancí se pohybují v kuchyni a diskutují se sousedem přes plot se sazenicemi v ruce. Společnost si zvykla na muže na místech a postech, kterým dříve vévodily převážně nebo jen ženy. Ne každý muž je totiž svým založením „bojovník“. Nemusíme chodit ani tak hluboko do minulosti, kdy muži museli být bojovníky či dominance se od nich očekávala. Například statkář přeci musel mít vždy syna rovného jako topol a silného jako býk, co když praští do stolu, ten se jen rozetne. Chudáci ti, co jim velet nebylo dáno přirozeně. Submisivní mužští jedinci to prostě neměli lehké. A ta věčná zásadní rozhodování!
Dnes společnost po mužích už nevyžaduje bojovat a mít duši gladiátora. Přesto ale v každém z nich „bojovník“ pořád je a nespí. Proto jsou důležité všechny ty sportovní arény, ta kolbiště, kde se utkávají v pomyslných válkách. Tenhle boj je neškodný a svým způsobem pro muže očistný. To potom klidně můžou plácnout sentimentální větu o dětech. Nechme muže bojovat, ať mohou zvítězit hlavně sami nad sebou.
