Krušné návraty domů

Ta situace se už léta nemění: pokaždé, když jdu přát mojí staré mamince k narozeninám, k Vánocům či k jinak významnému dni, v jedné ruce obligátní pugét, v té druhé nějakou tu maličkost (většinou mámin oblíbený ořechový dort), máma, jak mě vidí, spráskne ruce a zvolá. Proč si děláš takovou škodu! Vždyť já už nic nepotřebuju“.

Přesně tak. Ti naši stařečci obvykle nic nechtějí, po ničem už nebaží a věci pro ně mají smysl, jen když jim slouží nebo jim připomínají něco hezkého z jejich života. Ale je tu přeci jenom něco, po čem většina našich starých rodičů touží. A s přibývajícím věkem a odloučením od přirozených sociálních vazeb, jakou byla jejich širší rodina, děti, sourozenci, příbuzní a kamarádi, kolegové z práce, parťáci ze sportovních oddílů, soupeři z šachových klubů…, tato touha zesiluje. Nebýt na to sami.



Je to takový životní paradox. Co to dá práce, než rodiče své děti vypiplají do fáze, kdy se stanou samostatnými. Jak dlouho trvá, než děti přestřihnou s rodiči tu pomyslnou pupeční šnůru a vydají se vlastní cestou. Někdy musí i hodně daleko, třeba i na jiný kontinent, aby proces samostatnosti byl dokonán. Někdy to odloučení a cesta vlastním životem probíhá přirozeně a zůstává jen vzájemný respekt. Jindy to jde ztuha a jedna strana je frustrovaná a zahořkne. V každém případě v jisté fázi se role obracejí a ti, co o nás/děti pečovali, potřebují být opečováváni.

Mají v tom jasno: Já jsem se o tebe staral/a, když jsi byl/a malý/á, teď je čas to oplatit. Jenže tahle rovnice kulhá. Jako děti si totiž vybíráme péči vlastně dopředu, co pak věnujeme našim dětem. 

A nejen to. Chtějí nás mít nejen opět zpátky nablízku, ale začnou si nárokovat i náš čas (v dobrém). Přesně to, co současní fine50 ale nemají.

Současná generace fine50 je, ale do jisté míry i musí, být stále aktivní, práce nebo podnikání spolkne pořád ještě víc jak třetinu jejich denního času, vždyť budují ještě kariéru a nezřídka bývají na jejím vrcholu. Do důchodu půjde generace padesátníků nejdříve tak za šest, spíše však za čtrnáct patnáct let, možná. Do té doby někteří stihnou ještě druhé či třetí manželství a muži s mladšími partnerkami i další „vrhy“ dětí.

Modely rodiny ze začátku minulého století, kdy všichni žili pohromadě na gruntu, mladí ve velkém stavení a staří na „vejminku“, kde byly jasně rozdané (a nezřídka nevyrovnaně) role, kdy po ruce byl vždycky někdo, kdo pomohl, rozhodl a zařídil, ty už jsou tak přežité, že vlastně ani nevíme, o čem je řeč. Naše rodiče zase žijící převážně v době komunistických jistot právem nechápou, proč tolik pracujeme, proč chceme lépe bydlet, proč chceme tolik cestovat a studovat ještě teď, v padesáti!

Je skoro nemožné zastavit se, obrátit svůj život zpět o 180 stupňů, vrátit se do svých bývalých domovů či dokonce zemí a žít život svých starých rodičů. Je těžké, když rodiče ztratí sílu, hledat, kde navázat, když jsme celý svůj dosavadní život se učili být samostatní. A nezávislí. Máme se navzájem rádi, ale dělí nás už mnoho odlišných zkušeností a často i odlišné životní postoje.

Kdo nechce a nemůže jen tak spálit „mosty“, opustit vše a naskočit zpátky do dětských kamaší, ten jen stěží pro tuhle situaci hledá řešení. A ten, koho ať už svědomí nebo čistá láska k bližnímu dožene zpátky do rodného domu se starat o staré rodiče, to nemá vůbec lehké. A to navzdory všem nastaveným podpůrným systémům a charitativním organizacím. Když v této souvislosti použiji slovo „obětovat se“, můžu vypadat jako hyena, co má místo srdce šutr a na mysli jen vlastní pohodlí. Jenže ze mě mluví vlastní zkušenost, která mi ukázala, že JE TO FAKT TĚŽKÉ!

Moudří lidé tvrdí, že nejde ani tak o množství společně stráveného času, jako spíš o jeho smysluplné využití. A tohle platí i o „mladých“ rodičích s malými dětmi. Takové ty přepálené víkendy rozvedených tatínků s dětmi, kdy akce stíhá akci, peníze lítají, ať si děti užijí, to zavání kupčení s upřímnými city a zadělávání na rozmařilost budoucí generace.

Věřím, že existují i takoví staříci-rodiče, co jsou tzv. na svém a nesou si stárnutí a všechny ty jeho nepříjemné průvodní jevy velmi smířeně, v jakési intimitě a osvíceném přijímání. Ale většina stárnoucích a nemocných lidí chce stejně kolem sebe ty nejbližší-nás, stárnoucí děti.

Jak hodnotíte tento příspěvek?



Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 4.6 / 5. Hodnotilo: 15

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



Věra Zacharova

Před 3 dny

Irenko opravdu vynikající ale tyhle naše děti nemají čas na opatrování vzhledem k tomu že musí do práce a už opravdu nemají čas se starat o rodiče mají dost práce o svoji rodinu Vera

Nejnovější komentáře k příspěvkům

UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)

#havajske #pokebowl Dobrou chuť! 👍🏼❤️ #muzemedoporucit
#havajske #pokebowl Dobrou chuť! 👍🏼❤️ #muzemedoporucit
před 3 týdny
View on Instagram |
1/4
Ne každý záměr se úplně vydaří. ☹️☹️☹️
Ne každý záměr se úplně vydaří. ☹️☹️☹️
před 2 měsíce
View on Instagram |
2/4
Zdá se, že jsou tam už na něj připravení. 👍🏼😀
Zdá se, že jsou tam už na něj připravení. 👍🏼😀
před 7 měsíců
View on Instagram |
3/4
Pecka! Děkujeme a gratulujeme! 👍🏼😀 Nakonec jsme to #SPOLU dokázali! #TaktoANO
Pecka! Děkujeme a gratulujeme! 👍🏼😀 Nakonec jsme to #SPOLU dokázali! #TaktoANO
před 7 měsíců
View on Instagram |
4/4

To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně příležitost. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved