Není to poprvé, co navazuji na kolegyni Ire. Její včerejší článek Nešišlejte na mě je úsměvné zamyšlení nad docela podstatnou věcí.
Platí všechna PROTI šišlání, navíc při tom dospělý člověk vypadá jako idiot.
Tou podstatnou, vlastně pro další život dítěte zcela zásadní věc je nejen jak, tedy kvality mluvení, ale i jak často na něho mluvíme, tedy kvantita.
S ohledem na věk mohu porovnat mnoho dětí (dnes už pomalu třicátníků) svých spolužáků a kamarádů. A teď už pomalu porovnávám několik 3-4letých dětí – vnoučat. Mohu odpovědně říci, že rozdíly jsou podstatné.
Dětský mozek je jako houba. Vnímá naprosto všechno kolem sebe a nejvíc za celý život toho navnímá do 4 let. On taky dětský mozek za tu dobu zdvojnásobí svoji hmotnost a řádově zmnohonásobí počet neuronů a jejich spojení.
Děti, na které se co nejvíce mluví jsou schopny se naučit souvisle mluvit i více jak o rok dříve než děti, na které se mluví málo a mají tedy méně podnětů. Rozdíl bývá naprosto bijící do očí (pardon, do uší). Znám děti za svého okolí, které vcelku souvisle mluvily i před dosažením druhého roku.
Pokud rodina v trendu pokračuje a dětem například od malička čte před spaním pohádky, nebo věku odpovídající knihy, podepíše se to na vyjadřovacích schopnostech a tím i zčásti inteligenci dorůstajícího jedince. I celkové kognitivní schopnosti u dětí s dostatkem podnětů jsou adekvátně vyšší. A nejen dorůstajícího jedince a dětí. Vyjadřovací schopnosti se s člověkem táhnou celý život a jejich základ je dán v raném dětství.
Závěr je tedy jednoznačný. Na děti je třeba co nejvíce mluvit, dávat jim podněty. Pomůžeme jim do života. A taky pomůžeme sobě. Třeba při dlouhé jízdě autem je oblíbená hra slovní kopaná. A je to radost hrát s dítětem, které má velkou slovní zásobu a schopnost věci vysvětlit a zdůvodnit.
Můžeme i trochu na vnoučatech napravit chyby, které jsme napáchali na svých dětech.