Vždycky, když slyším slovo „mono“, vyděsím se. Jsem totiž veskrze duální člověk a už fakt, že třeba některé orgány máme v těle jenom v jednom vydání, mi nahání hrůzu. Mono mi vždycky evokuje „jediný výstřel“ – trefíš se hned na poprvé, nebo konec, nic. A také jakousi nesvobodu – selže slinivka, nejsem, selže srdce, taky konec.
Ještě víc mě ale děsí „mono“ ve vztazích, které ke všemu již ze své podstaty do sebe zahrnují tolik proměnných, tolik nejistot, kam se hrabou duální ledviny! (i když zrovna ty nám dávají zprávu o stavu našich vztahů dost jasně).
Ačkoliv je monogamie definována jako příbuzenské pravidlo umožňující manželství pouze dvou lidí (rozuměj párové manželství), já myslím, že v klidu můžeme při současném trendu životů na psí knížku tuhle definici napasovat i na partnerské vztahy (řecké „gamos“ znamená také jednota).
Duševní růst
Už na svět přicházíme s nějakou duševní výbavou, která by se ideálně, stejně jako naše fyzické tělo, měla vyvíjet, posouvat se. O růst kostí, kůže, svalů je jakž takž postaráno, ale o růst našeho vědomí, o to se musíme sakra zasloužit. A jak to s monogamií souvisí?
Naše „duše“ vyspívají postupně, někdy pomalu, klidně a jemně, jindy třeba strmě, rychle, až mílovými kroky. A právě tahle různost duševní vyspělosti v čase trochu čaruje s našimi partnerskými vztahy. Troufám si tvrdit, že pokud se člověk přirozeně duševně vyvíjí, je skoro nemožné, aby jeden jediný vztah uspokojil všechny jeho životní potřeby a tužby. Ty se totiž také v průběhu života neskonale proměňují!
Není vůbec divné, když se dva mladí lidé potkají a zamilují se do sebe, že jim přijde úplně samozřejmé, že spolu budou už navždy. Láska zahalí vše, co je běžnou optikou zřejmé, a oba si připadají souzeni. Jenže jednou z podmínek tohoto „navždy spolu“ je, že se budou oba stejně osobnostně vyvíjet, že jejich duše budou zrát stejně rychle a stejným směrem, pak tedy mohou jít životem jako jeden muž, jedna žena.
To je ale ideál, který je v mých očích téměř vyloučený. A variant, jak se to může vyvinout, je více.
Oba stejně
Připusťme, že se skutečně potkají dvě stejně zralé mladé duše, které se dále spolu úplně stejně i vyvíjejí. Jejich život bude naplněn zcela a tihle dva to spolu doválčí patrně až do smrti. Ani jeden z nich už nebude mít potřebu si hledat nikoho jiného, vše najdou u sebe navzájem. Zázrak.
Jeden hot a druhý čehý
Ne vždy se ale oba jedinci duševně posouvají stejně rychle nebo stejným směrem.
Pokud se jejich duše vyvíjejí, ale každá nabere v tom jiný směr, je možné, že tento rozdíl jsou schopni na vědomé úrovni zpracovat a svůj dosud monogamní vztah nějak přizpůsobit, upravit. Je ale klidně možné, že se jejich duševní splynutí rozpojí a najdou si každý nového jiného partnera. I v tomto případě je monogamie zaručena. Proč ne.
Může nastat situace, kdy se tempo osobnostního vývoje dvou jedinců ale tak úplně nesladí – jeden pomalu, druhý rychleji, či naopak. Potom jeden z partnerů se patrně přestane v takovém vztahu cítit komfortně, a zatímco druhý to vybalancuje, ten první začne hledat svou spřízněnou duši jinde. A jeden z nich přestane být monogamní partnerem.
Ne, nejde vůbec o to, že bychom neměli být monogamní. Jen je to z úhlu duševního rozvoje trochu nepřirozené. Také to nutně neznamená žít s několika partnery najednou. Člověk může být monogamní i při střídání monogamních partnerů. To znamená chvíli žít s někým v monogamním vztahu, pak žít s někým jiným, pak zase s někým jiným…
Ztraceni v čase
Někdy se může stát, že potkáme člověka naprosto mimo naší věkovou kategorii a dokonce v naprosto odlišné životní roli. Přesto k němu pocítíme velkou sympatii a někdy nás může takový člověk i přitahovat. To jsme jen potkali člověka s duší na stejné úrovni, člověka obohaceného tím, co je nám vlastní nebo po čem toužíme. Duševní splynutí se tomu říká. Jen se naše fyzická těla minula v čase. Není pak vůbec snadné se v takovém vztahu vyznat a už vůbec ho pojmenovat. Ne všechny věci je ale potřeba v životě pojmenovávat. Některé je dobré jenom přijímat.
Monogamie není zákon. A hledání spřízněné duše a její nalézání v nestandardních rovinách je naprosto legitimní.
