Zkuste se rozejít s někým, kdo nekomunikuje. Nebo se zkuste jenom pohádat s někým, kdo nereaguje. Nemožné.
Úvod do problematiky
Okolo komunikace se teď snad točí, více než dříve, celý svět. Tuhle centrifugu roztočil příchod fenoménu jménem INTERNET. A samozřejmě jeho prodloužená ruka - mobil. Mohlo by se zdát, že jsme svědky komunikační revoluce. Paradoxně ale právě v této době lidé spolu přestávají komunikovat.
Řeč je hlavně o přirozené lidské komunikaci, z očí do očí, od srdce k srdci. Taková komunikace je dle mého pořád ještě základem partnerského soužití a nenahradí jí ani „ta zázračná krabička“. Váha komunikace partnerů v období, kdy už máme společně tzv. odžito, nabývá na důležitosti přímo úměrně společně strávenému času. Partnerská komunikace je obzvláště důležitá například v situaci, kdy zůstaneme v domácnosti sami poté, co naše děti vyletěly z hnízda. Najednou v tom prostoru, který byl do té doby vyplněn každodenními starostmi o potomky, není vůbec lehké se potkávat a sdílet. Můžeme lehce nabýt dojmu, že vše už bylo řečeno, vše už je přeci jasné, nastavené, zajeté. A není potřeba o tom komunikovat. V takovém prostředí je velmi snadné propadnout komunikaci spíše s vnějším světem. Je to ostatně mnohem snadnější a také lákavější. On totiž mobil unese mnohem víc, než ten kdysi pověstný papír. Jenže velký pozor. Tato komunikace otvírá dveře partnerské NEkomunikaci.
Jak to bylo dříve
Moje rodiče si po téměř sedmdesátiletém soužití každý den večer povídali. Vydrželo jim to až do smrti jednoho z nich. Skoro každý večer, když jsem se vracela z práce kolem jejich obydlí domů, po očku jsem sledovala, co dělají, jak se mají. Bylo tam šero. Ale života tam bylo víc, než v leckteré neony ozářené domácnosti. Oni si totiž povídali, a to buď po tmě, nebo při svíčce. Vzpomínali na dětská léta, na dobu, kdy randili, jak jsme se jim narodily, jak stavěli dům… Byly to takové ty chronicky známé historky, ale je nikdy neomrzely. Smáli se pořád stejným věcem a s humorem se dohadovali i o dávno vyřešených sporech.
Jak to je dnes
Znám také další pár, který není ve svazku zdaleka tak dlouho, ale přirozená komunikace se z jejich života poněkud vytratila. ON stále spěchá a reaguje na verbální komunikaci podrážděně, protože ho zastihla v časové tísni. Na přirozené zastavení se třeba u kávy a sdílení prostě není čas. ONA to ještě párkrát zkusí, znovu a znovu, a pak to vzdá. Nabízí se řešení – tak ať se rozejdou! Ale ONI se mají pořád rádi. Jen jejich komunikace se smrskla na SMSky, respektive na sdělení, nikoliv na sdílení. Nelibost, radost nebo smutek se vždy ve zprávě opatří příslušným emotikonem a je to.
Čeho jistě nechceme dosáhnout
Taková NEkomunikace ale nemůže dát patřičný průchodu skutečným emocím a prožitkům. Vždyť žádný emotikon nemůže nahradit opravdové bouchnutí do stolu či slzy štěstí. Pokud nebudeme komunikovat přirozeně a nepůjdou z nás opravdová emoce, všechno se v nás zapouzdří a jednou vše praskne, jako zanešené potrubí. „Zázračná krabička“ nás rozhodně k partnerovi neposune, ani nevyplní prázdné dětské pokoje, nenahradí lidské objetí.
Skoro všichni sdílíme na sociálních sítích svoje zážitky, názory, trendy. Telefonujeme všude, o všem a pořád. Celý svět o nás ví. Ale tak trochu zapomínáme na přirozenou komunikaci, třeba právě s těmi nejbližšími.
Jak z toho ven?
NEkomunikace je marnou sestrou lhostejnosti. A stejně, jako nenávist je alespoň nějakým, byť negativním, projevem citu, i špatná komunikace je lepší, než žádná. Komunikace totiž byla, je a bude alfou a omegou lidského vývoje. Zkusme na to nezapomínat a – přirozeně komunikovat.
