O hledání osobních cest jak z toho ven

Když jsem loni na jaře při tzv. první vlně COVID pandemie psala příspěvky Koronavirus – lidstvo v bodě 0, nebo Pandemie, učitelka vědomého chování a Dva úsměvy a jedno objetí, prosím!, to jsem ještě netušila, jak se moje přístupy, všechna ta pro – a proti – přeskupí a moje tužby po lidském kontaktu umocní. Všechno, co jsem napsala, stále platí. Jen je toho ve mně za ten skoro rok víc, než moje tělo a duše snáší. A nejsem v tom sama.

Vlastně si moc nemohu stěžovat, protože moje situace je ve srovnání s některými v podstatě „dobrá“ – pracuji, bydlím ve svém domě, mám co jíst, mám kolem sebe svoje blízké, věrné kamarády a přátele, naopak nemám už malé děti, se kterými bych musela online drtit trojčlenku či větnou skladbu, jsem relativně zdravá a stejně tak moje rodina. Jediné, v čem mi trochu dochází dech, je starost o mojí devadesátiletou maminku, kterou se snažím chránit, jak umím, ale bez absence důvěrností a částečné izolace se to neobejde.

A přesto, jak relativně bezproblémová moje startovní čára byla a že jsem založením veskrze pozitivní člověk, už mi “to všechno nějak leze na palici“ a začínám propadat beznaději. Já, která se vždy snažila spíš kdekomu nalít energii do žil, dokázala povzbudit, ukonejšit či pomohla ostatním podívat se na situaci z jiného, lepšího úhlu pohledu a zahrnout pocitem blížících se růžových zítřků!  Najednou jako by byla celá budoucnost v mlze a my neviděli nic jasně, ani tu propast před sebou.



Už je to dlouhé, pro všechny.

Na začátku pandemie jsme všichni tak trochu improvizovali, alternovali a žili v jakémsi provizoriu s nadějí, že za chvíli to přeci pomine. Jenže po téměř ročním „nahoru – dolů“ už je jasné, že se budeme muset naprogramovat na úplně nový život. Slovo „nový“ zní v tuto chvíli ještě nadějně, jenže asi je to prachsprostý eufemismus, neboť život po COVIDu  se patrně přetaví v život s COVIDEm.

Každý se s touto nemilosrdnou realitou vypořádává po svém. Někdo je celou tou situací jenom paralyzován, čeká, pomalu upadá do letargie, beznaděje, hledá viníka a ne výjimečně zkouší utopit své chmurné myšlenky v alkoholu. Jiní zase jen vyčkávají živi ze svého finančního polštáře, maximálně unikají do oblasti, která by jim tolik nepřipomínala, co všechno bylo a co všechno mohli, a nepřestávají doufat. 

Jsou ale naštěstí mezi námi i tací, co z celého COVID průšvihu udělají záměr, najdou skulinu, kde by mohli být užiteční a potřební. Možná absolutně změní svůj dosavadní obor, najdou nový rozměr svého uplatnění a posunou svůj život „díky“ pandemii dál, než by tomu bylo bez ní. 

Hledat v sobě

A tak i já hledám, co dál? Už mi nestačí jenom přijímat zprávy v médiích, už mě nebaví jenom sledovat tu nemožnost počínání a přešlapování na místě těch, co by měli vědět a konat.  Už mě nebaví jenom sedět a čekat, až „to“ přejde. Musím mít nějakou vizi, nějaký náboj… jak říká moje jedna vzdělaná a krásná známá, můj život musí mít „rajc“, motor, který mě udrží v chodu. Možná tím motorem bude nějaká moje schopnost, kterou v sobě nově najdu, něco, čím bych mohla být užitečná, čím bych mohla přispět. Hledám v sobě vlastně odvahu být někým víc, než jsem, a nabídnout to dál. 

Tohle už není jenom boj s pandemií a udržení starého dobrého života, tohle je výzva k přetvoření všeho, co jsme dosud měli a dokázali.  V něco nového, lepšího.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 5 / 5. Hodnotilo: 5

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



Nejlépe hodnocené příspěvky

Nejnovější komentáře

UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)



To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně šance. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved