Vzpomínání je prý výsadou stáří. Naopak plánování a vize patří k mládí. Pokud toto platí, potom jsem tedy ve svých FINE50 pořád ještě asi dost mladá. Anebo už úplně sklerotická.
Možná máte podobnou zkušenost – dáte se s někým do hovoru, postupně vyčerpáte standardní small talk témata, jako jsou počasí, politika a zpoždění vlaku…a když hovor pokračuje, možná dojde i na řeči v té osobnější rovině. A tehdy, dřív nebo později, zazní buď vzpomínka, komentování současnosti nebo plány, jedno na jak dlouho dopředu. Je až s podivem, jak u starších lidí je to v 99 % právě vzpomínka.
Lidé, co mají již nějaký čas odžito, si často pomáhají minulostí. Sahají do vzpomínek na dobu, kdy sami byli v plné síle a zažívali mnoho převratného. Živí se energií svého mládí a produktivního věku. Je to logické, mají toho více za sebou než před sebou. A tak většina jejich vyprávění se nese v minulém čase, často detaily, které mladým v jejich jsoucnu naprosto přirozeně unikají. Ne zřídka je z jejich řeči cítit stesk po dobách dávných i nedávných, kritika současných poměrů, někdy dojde i na tradiční: jo, to za našich dob nebejvalo! To věčné srovnávání, co bylo a už není.
Zatímco mladí lidé, ti většinou žijí okamžikem tady a teď nebo plánují. Nic není sice jisté, ale vize jsou velkolepé a budoucnost růžová. A když ne úplně růžová, tak ale pořád něco JE a BUDE.
Samostatnou kapitolou vizionářství jsou dětské sny a tužby. Ta nejčistější esence životních plánů. Každý z nás měl patrně své dětské sny, čím bychom chtěli být, co bychom chtěli v životě dělat, vidět, kam cestovat. A cesta k těmto snům nám pomalu vyplňovala život. Někdy jde život podle vysněného scénáře, někdy se mu jen ztuha podobá.
Já jsem jako malá holka, taky plná snů a tužeb, měla poměrně jasnou vizi, že budu slavnou módní návrhářkou. No, o té slávě jsem neměla až tak jasné představy, ale vymýšlet lidem, co by jim slušelo, a pak to i ušít, to mělo v mé hlavě tehdy vážně reálné obrysy. Můj skicák se hemžil modely od hlavy až k patě – klobouky s fascinátory, šaty pro všechny příležitosti, kabáty s kožešinovými límci, boty na platformách ale třeba i bizarní gumáky.
Jenže podobný nápad – ucházet se o přijetí na výtvarnou školu – tehdy dostala i dcera soudružky ředitelky (totiž soudružku to asi napadlo, když četla moji přihlášku). Jak to při vzorném kádrovém profilu jejich rodiny vs. můj věčně rebelující tatínek, co každého 21. srpna byl pod dohledem uličního výboru a STB, asi mohlo dopadnout?
Dcera soudružky ředitelky tehdy vybranou uměleckou školu ani nedodělala, prý zběhla už někdy v druháku. Já jsem si své odkroutila v oboru ekonomie, na hony vzdáleném šatičkám, botičkám a předváděcím molům. Své sny o módě si ale jinak pořád plním průběžně a po svém.
A jak je to u mě s tím vzpomínáním? Ráda bych, ale… prostě o své paměti nemám valného mínění. Vážně si jen stěží vybavuji, kde a s kým jsem kdy byla. Kamarádky se mi často snaží připomenout nějaký společný zážitek třeba z dovolené. A já tápu, musím ve své paměti hodně lovit. A pak to přijde – samotnou situaci si nevybavím, zato se mi připomene ten pocit, který jsem v té situaci měla. Jde prý o tzv. intuitivní paměť.
Mně z toho všeho na závěr vyplynulo pár nevyžádaných rad:
- Mějme sny a tužby jako malé děti a plánujme, udržíme se tak v příjemném mladickém módu. My sice už tušíme, že TEN NAHOŘE se bude našim bláhovým plánům pěkně chechtat, ale i tak.
- Přejme si pořád něco, co nám dělá radost, ať nám má VESMÍR co plnit.
- Sdělujme své záměry a plány nahlas, zveřejňujme je, je to taková malá pojistka toho, že to myslíme vážně, a motor k tomu, abychom to naplnili.
