A je to tady.
Přijdu do restaurace, do mojí oblíbené. Jen co se usadím, už je tu obsluha. Rychlost, vstřícnost, lidský nežoviální přístup, to je to, proč sem chodím. Na výběru personálu si tam dávají fakt záležet. Vím to, protože jsem už dvakrát byla tak trochu nezúčastněným účastníkem přijímacího pohovoru, kdy jsem byla jedno velké ucho. A ano, kladou důraz na profesionalitu, vstřícný přístup a také na to, aby dotyčný tzv. zapadl.
Mám obvykle vybráno, a pokud přijde někdo z personálu, koho už znám, bez otevření jídelního lístku rovnou od pasu vypálím svoji volbu, jsou zvyklí: Kuřecí řízek s tim vašim výbornym bramborovym salátem…. vždyť Vánoce jsou ještě daleko, pokusím se o vtip.
Moji objednávku vyslechne a obratem jde zpracovat zcela nová tvář. Osoba od pohledu milá, ostatně jako všichni tady. Něco mě ovšem vnitřně znejistí, netuším vlastně co. Až při opětovném kontaktu s obsluhujícím je mi to jasné. Totiž vůbec:
Nevím, zda je to muž nebo žena.
Mohlo by mi to být jedno, protože ta osoba, jak jsem řekla, ve mně primárně vzbudila příjemný pocit. A víc bych řešit nemusela. A když jsem se přišla „jenom najíst“, nemusela bych tomu věnovat ani víc energie. Jenže já jsem zvyklá sem chodit se ne „jenom najíst“, ale také si odpočinout, zrelaxovat se uprostřed dne, pokecat…prostě tzv. vypnout.
Ale zkuste vypnout, když vás to pokouší, zajímává vás to! A třeba i chcete navázat, jak jste zvyklý, více než jen vztah HOST x PERSONÁL? Prostě jako se všemi ostatními. A k tomu vede komunikace, konverzace, víc, než jen prosím a děkuji.
Nechci civět, ale pozoruji tu osobu, jak se pohybuje, vyhodnocuji její proporce (jak chlap, Bože!), snažím probudit svoji ženskou intuici, která by mi napověděla. Má to vousy, ale velmi jemný hlas. Široká ramena, ale také nepřehlédnutelný náznak ňader. Chlapecký účes, ale jemné rysy v tváři. Nedá mi to a dumám: tak je to žena, co se transformuje v muže, nebo muž, co přechází do ženy?
A pak to přijde. Ta milá osoba mi přinese jídlo, přidá pár neformálních slov, jak to mám ráda, slovo dá slovo a já spontánně naskočím a říkám: jeee, to jste nemusel…. nemusela…totiž…
A je to tu. Trapas. Dvě příčestí se mi sešla v puse nanatotata. Co to, proBůh, blekotám?, říkám si už pro sebe. Trapas. Totiž já se cítím trapně.
Milá osoba s ledovým klidem dokončí konverzaci a odkráčí za svými povinnostmi. Bez jediného náznaku překvapení či zloby, prostě je dál jen milá a profesionální.
Vlastně tak bychom to měli asi i brát – pokud možno nehodnotit lidi a jen vnímat, jak na nás působí, zda jde o kvalitního jedince (bráno z pohledu základních etických a lidských norem) s vlastnostmi, které nám konvenují, zda je nám s ním dobře a tak.
Jenže při vědomí a aplikaci těchto mouder někdy člověk potřebuje mít sám v sobě jistotu, že není za blázna. Třeba v situaci, kdy jste nějak sexuálně vyhraněný, hledáte si partnera. Ta osoba se vám opravdu líbí, a vy nevíte, jakého pohlaví je?
Jasně, i tohle se dá včas komunikovat. Jenže přiznejme si, že svět se nějak v tomhle ohledu komplikuje a citlivého jedince variabilita lidského pohlaví může hodit do naprosté frustrace.
Aby bylo jasno, vůbec nemám problém s lidmi, co se z jakéhokoliv důvodu transformují do jiného pohlaví. Vím, že jejich JÁ často hodně trpí v jiném těle, než je jejich vědomí. A pak také jejich rozhodnutí ke změně a celý ten proces je stojí mnoho odvahy.
Nesoudím v žádném ohledu, nemohu, protože prostě v jejich situaci nejsem. Jen bych si ráda ten svůj už tak složitý život nějak víc nekomplikovala.
