Znáte to - někoho potkáte a vzápětí si řeknete: Jééé, to je ale krásný člověk. Bez jakékoliv hlubší analýzy, prostě na vás tak ten člověk působí. A nemusí to být zrovna člověk mladý, který má tak trochu „krásu“ v popisu práce. Tak takhle to třeba může fungovat, když na kráse, nejen té fyzické, ale i té vnitřní, pracujeme kontinuálně celý svůj dosavadní život.
Jak to funguje? A jak to poznáme?
V minulém článku Padesátka, zrcadlo našeho dosavadního života – I jsem zmínila zatím dvě oblasti, podle kterých se dá odhadnout, jaký člověk tzv. vedl život. Doposud. Naše myšlenky, činy, zážitky přetavené ve zkušenosti se propisují skrz naší kůži ven a tvoří nás jako sochař sochu. I ty naše „defekty“ jsou obtiskem nějaké naší životní etapy. A i ty mohou být svým způsobem „krásné“, protože vypovídají o naší opravdovosti.
Úsměv a zuby
Staré až profláknuté, že úsměv sluší každému. A že je zadarmo. Jenomže já bych přidala – upřímný úsměv. A dobře opečovávané zuby jeho korunou. To už zadarmo zas až tak není.
Upřímnost může být vlastností, se kterou se narodíme. Ale také může být vědomým přístupem k sobě i k ostatním. V současné době plné reklamních kamufláží a přetvářky, jak je vše OK a COOL, se jeví upřímný úsměv od srdce jako zázrak. Zázrak, co otvírá nejen naše ústa, ale i srdce. Ten, kdo se směje srdcem, obvykle lidi neruší, nýbrž strhuje. A vrásky od smíchu kolem úst (a očí) vypovídají o životním přístupu jedince opravdu hodně. Stejně jako zuby.
„Stárnutí“ zubů je sice neoddiskutovatelné (a jejich dispozice ke kazivosti či paradontóze také), nicméně péčí o ně dokážeme smazat i několik let. A jestliže už máme do něčeho investovat, pak by to měl být právě zdravý či citlivě opravený chrup, který nejenže slouží, ale také zdobí. A o tom, že nemáme nikdy ztratit chuť taková ústa políbit ani nemluvím ☺.
Ruce
Ruce, jejich vzhled, kondice, pohyb a síla, stejně jako nohy, na nás prozrazují mnoho. Ne náhodou z nich cikánky či věštkyně dokázaly vyčíst osud. Náš osud tam skutečně může být vepsán, ale víc než ten je z nich zřejmé, jak ruce používáme a pečujeme o ně. A bez ohledu na to, zda jsou malé/velké, hubené/silné, vrásčité a skvrnité, mohou být krásné a dotvářet naší osobnost.
Můj tatínek celý život manuálně pracoval. Byl strojař a také všeuměl. Ale ruce měl jak lékař. O ruce pečoval jako o vzácný nástroj, který je vždy potřeba po použití řádně očistit, ošetřit a uložit do komfortního prostředí. Jeho stisk naznačoval upřímné srdce a chlapácký postoj k životu. Ale uměl i pohladit, i když tím dost šetřil a já jsem si toho užila až na sklonku jeho života. To se mě jeho vyhublé, staré, vetché ruce dotýkaly tak lehce, jako bych byla motýl. Tyhle ruce se pro mě staly vzorem mužských rukou - byť mohutné až drsné, vždy čisté, upravené a jemné v zacházení.
K ženským rukám si však neodpustím jednu (trochu genderovsky nevyváženou) poznámku: žádné, ani přepůvabné, ručce padesátnice, nemohou slušet dlouhé nehty, nedej Bože umělé „drápy“. I kdyby na nich byla vyvedená v barvách a ve zlatě Judith od Gustava Klimta!
Nohy
Nosí nás celý život, jsou základní jednotkou naší mobility. Kdo si tento fakt včas uvědomí, chová se ke svým nohám s péčí dobrého hospodáře. A také vyhrává, protože pohyb velmi úzce souvisí s mentální kondicí a s životní silou. Ne nadarmo se říká, že v líném těle sídlí líný duch. Jako mj. masérka a kraniosakrální terapeutka mám často nohy svých klientů ve svých rukách a troufám si tvrdit, že zejména podle plosek nouhou lze poznat, jak ten který člověk funguje. Jak se o své nohy stará a jak „ONY“ mu jeho starost oplácejí svou funkčností a řekněme bezproblémovostí. Nemusí být mezi tím vždy spravedlivá úměra, ale zřídka kdy není. A zdravě vypadající a plně funkční nohy jsou evidentním propojením právě s mentálním „mládím“.
Páteř, jak se neseme
Pamatuji si ten okamžik úplně přesně. Respektive si velmi dobře vybavuji ten pocit, jaký jsem z toho člověka měla. Byl to pohybový lektor, u kterého jsme byly s kamarádkou na kurzu. Nebyl mladý, ale ani starý. Vlastně bych mu neuhodla věk. Jako muž se mi významně nelíbil, ale to, jak chodil! Jak se nesl! Jak byl vzpřímený! A jak se celé jeho tělo pohybovalo! Byl jak protknutý neviditelnou osou, která byla ale zároveň ohebná a s elegancí pružiny ho vždy vracela do famózního vzpřímení. Krásná páteř. Krásný člověk. Navěky mladý, říkala jsem si. A něco na tom bude. Páteř nese naše léta, křížky. Odráží náš životní postoj. Rovný či pokroucený. Jak myslíme, tak vypadáme.
K mému štěstí mám kolem sebe spoustu takových krásných lidí. Opravdu. A to myslím i fyzicky. Jsou krásní navzdory společenským i ekonomickým rozdílům, v jakých byli utvořeni a v jakých žijí. Jsou krásní, protože se se svým životem ztotožnili a přijímají sebe, jací jsou. Takovými „krásnými“ lidmi se chci obklopovat už pořád. A přeju to i všem ostatním, kdo vidí krásu podobně a mají hlavu, oči a srdce otevřené.
P.S. A co to slíbené libido a „rajc“? To je ještě velké téma a něco si musím nechat také na příště.
