Robokopové 21. století

Medicína dokáže v dnešní době už hotové zázraky. Umí opravit na/v lidském těle téměř vše. A jde to stále dál a dál. Je libo nové kolínko? Stačí si počkat. Propili jste si játra? Najdeme dárce v registru. Přišli jste o penis? Vypěstujeme vám nový, žádný problém. Člověk se až sám sebe musí ptát, kam až to dojde. 

Nejsem moc příznivcem alopatické medicíny, ale zase nejsem žádný „ezofanatik“ či zpátečník, co by si nechal trhat zuby bez umrtvení někde v kovárně. Nicméně k „opravám“ našich tělesných schránek jsem velmi rezervovaná.



Fakt, že časem budeme umět víc a víc věcí v těle opravit a nahradit jeho „součástky“, se ale tak trochu střetává s nejednou etickou otázkou, třeba: do jaké míry, do jakého věku a v jaké kondici ještě máme tělo „opravovat“? Kde je ta hranice, kdy ještě ANO a kdy už NE?

Existují jistě kritéria, podle kterých se dá posoudit (či jimi změřit) kvalita života. Je to soubor řekněme dispozic a „svobod“, co nás činí schopnými vnímat, a hlavně si tak trochu užívat život. Někoho život tíží i při plném zdraví a blahobytu, jiný žije naprosto plnohodnotný a šťastný život na vozíčku. Je ale nasnadě, že čím více smyslů a schopností vnímat svět ztrácíme, tím se kvalita života zužuje a zužuje.

Stoupám na ten nejtenčí led, jsem si toho vědoma. Ale dohadům o tom, jestli je nutné ve stáří (jasně, co je stáří?) všechny opotřebované díly vyměnit a udělat z nás hotové Robokopy, hodlám udělat jednou pro vždy, a tak trochu i sama v sobě, stop jasným NE. Ale hned jedním dechem dodávám – jsou věci, co za tu opravu vážně stojí!

Moje více jak devadesátiletá maminka na lidi působí mnohem mladistvějším dojmem. Dbá na stále upravené a pečlivě obarvené vlasy, nosí nalakované nehty a stále se hezky obléká. Má ovšem těžce nemocné srdce, nemůže chodit, je téměř hluchá a má pouze zbytkový zrak. Přesto je pořád schopna radovat se, milovat svoje blízké, svoje pejsky a srdečně se smát.

Když přišla nabídka odoperovat mamince šedý zákal a zbavit jí tak i brýlí jak na blízko, tak na dálku, řekly jsme si: jo, to chceme, to by mohlo znamenat hodně muziky za málo peněz. Přeloženo – to je zákrok, který není tak invazivní a mamince významně pozvedne kvalitu života.

„Aspoň uvidim na televizi“, těšila se maminka na oční klinice, když jí přijímali. „Nejdřív vám opravíme to horší oko a za čtrnáct dní to druhé, jo? … budete vidět jako jestřáb“, dávala naději mladá lékařka.

Na klinice jsme pobyly maximálně tři hodiny, z toho samotný zákrok – výměna čočky – trval snad deset minut. V lokální anestezii čili „ready to go home“. Na druhý den hned kontrola, sejmutí obvazu u obvodního očního lékaře a zkouška: „Taaaak, a teď mi přečtěte tento řádek“. Maminka louskala jeden řádek za druhým až k tomu, co už jsem ani já neviděla. Zázrak. „Zázrak, pane doktore“, neudržela jsem se. „A bude lépe, UVIDÍTE“.

Na další den jsem večer zašla zkontrolovat našeho rekonvalescenta. Maminka seděla v křesle a byla notně rozladěná. „Co to mám na hlavě?“, zlobila se. „S takhle červenýma vlasama nemůžu přeci chodit mezi lidi!“ „Cože?“, nechápala jsem. Vždyť už hodně dlouho nikam nechodí, totiž vůbec nechodí! „No ta barva, co to je za barvu?“, tahala se maminka za vlasy. „No, N5, mami, tou tě barvím už asi patnáct let“, nechápavě krčím rameny. „Ale jak vypadám! Takhle by to nešlo… ne, ne…“, lamentovala maminka dál. „A ta kuchyň, ta se musí vymalovat, kdopak to kdy viděl takové špinavé zdi? A těěěěěch pavučin“, spráskla ruce a jela a jela dál. Líčila, co všechno je kolem ní špatně a musí se opravit, umýt, nalakovat…. Ten výčet byl dlouhý, ale přerušil ho maminčin pohled zblízka na mě, když skoro vykřikla: „Irenko, ty jsi ale zestárla, holka moje!“

A mně to konečně došlo. Totiž úplně až po téhle větě. 

Maminka po dlooooouhé době viděla. Najednou uviděla svět, co jí kdysi pomalu ale jistě odcházel do šedivé mlhy, až skoro zanikl. A stačilo těch patnáct minut a zručnost primáře, a VIDA&VIDI.



Maminku čeká výměna čočky v druhém oku. Už brzy. A její zrak bude ještě lepší. Jsem šťastná, že jsme se pro operaci rozhodly. A že sliby lékařů se naplňují a maminka má další důvod se radovat ze života. Kvalita jejího bytí poskočila o stupínek nahoru.

V rozhodnutí, co má smysl a co už ne podstoupit, musí být soudný každý sám. Samozřejmě s oporou blízkých a se znalostí matérie. Nechtít ovšem něco vyměnit jenom proto, že mu to systém nabízí, že na to má nárok nebo že na to MŮŽE dosáhnout. Zkusit se hluboce zamyslet a s pokorou přijmout jen to, co opravdu jeho život povznese či zachová úroveň bytí, ve které bude spokojený. 

Smířit se se stárnutím, s úbytkem schopností a ochabováním smyslů, které po celý život krmily naše touhy a byly zprostředkovatelem našich požitků, slastí a příjemných vjemů, to chce hluboký niterný proces každého z nás (pokud vůbec ke stáří dospějeme).

Já se ale přesto jen těžko budu smiřovat s tím, že až maminka „prozře“ zcela, budu v jejích očích hotová stařena 😊.

Jak hodnotíte tento příspěvek?

Klikněte na hvězdičky a ohodnoťte!

Průměrné hodnocení 4.7 / 5. Hodnotilo: 15

Zatím žádné hodnocení! Buďte první, kdo ohodnotí tento příspěvek.

Okomentujte příspěvek



Věra Zacharova

Před 3 týdny

Irenko je to opravdu vynikající Vera

Nejlépe hodnocené příspěvky

Nejnovější komentáře k příspěvkům

UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)

#havajske #pokebowl Dobrou chuť! 👍🏼❤️ #muzemedoporucit
#havajske #pokebowl Dobrou chuť! 👍🏼❤️ #muzemedoporucit
před 2 měsíce
View on Instagram |
1/4
Ne každý záměr se úplně vydaří. ☹️☹️☹️
Ne každý záměr se úplně vydaří. ☹️☹️☹️
před 3 měsíce
View on Instagram |
2/4
Zdá se, že jsou tam už na něj připravení. 👍🏼😀
Zdá se, že jsou tam už na něj připravení. 👍🏼😀
před 8 měsíců
View on Instagram |
3/4
Pecka! Děkujeme a gratulujeme! 👍🏼😀 Nakonec jsme to #SPOLU dokázali! #TaktoANO
Pecka! Děkujeme a gratulujeme! 👍🏼😀 Nakonec jsme to #SPOLU dokázali! #TaktoANO
před 9 měsíců
View on Instagram |
4/4

To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně příležitost. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved