chuť

Jestli teď někdo od následujících řádků očekává jisté pikanterie z odvrácené strany mého života a pojednání o tom, jak sháním celý den „dávku“, abych přežila do dalšího dne, musím ho zklamat a může přestat v tu ránu číst. Nejsem sice žádný andílek, ale moje závislosti jsou z jistého úhlu pohledu trapně nezávadné.

Ne, že bych v životě neokusila cigaretu, alkohol či měkkou drogu, ale nikdy jsem se na takových zdrojích energie, úlevy či emocí nestala závislou. Naštěstí. Já vím, nikdy neříkej nikdy. Ale moje existenční nastavení mě k tomu nějak nepředurčuje. A tak jsem se stala závislou na úplně (ne)obyčejných věcech.

Slunce

Řeknete si: na Slunci jsme přece závislí všichni, bez něj se nedá na této planetě žít:?! Ale já Slunce vnímám jako „můj“ osobní zdroj, ze kterého čerpám každý den. A pokaždé, když ho ráno nemůžu například kvůli oblačnosti spatřit, začínám okamžitě pociťovat abstinenční příznaky. Ty se projevují většinou malátností, nechutenstvím, roztržitostí, výbušností a vůbec tzv. depkou, která, jak jsem byla poučena odborníky, nemá sice zdaleka nic společného s depresí, jenže depka v mém pojetí je stejně nesnesitelná. Já ke své droze, Slunci, přistupuju s respektem pohana, často jej sleduji a zdravím, promlouvám k němu, svěřuju se mu, žádám ho o názor a prosím o rozřešení. A věřte nebo ne, není to vůbec jednostranný vztah – mě Slunce totiž taky miluje a projevuje mi mimořádnou pozornost. 

Moře

Vnímám ho jako zdroj nesmírného bohatství života, všechna ta fauna a flóra!. V myšlenkách do moře často vstupuju, ačkoli na souši či jenom brouzdající rosou. Prostě a jelikož moře naše krásná země nemá, představuju si ho ve své hlavě a cítím jeho vůni, jak mi na kůži ulpívá mořská sůl a jak mě moře činí lehkou a svobodnou. Proto kdykoliv to jde, zacílím do nějakého přímořského letoviska a nabíjím se, co to dá. 

Přátelé

Závislost čím dál tím větší. A ve „fine50“ více než kdy jindy. No aby ne, když duchovní dospívání prosívá lidi víc srdcem, partnerské nůžky se po letech soužití nebezpečně rozvírají, ubývá tolerance a člověk kouká mít kolem sebe převážně lidi, se kterými může sdílet naplnění svého života.  Anebo si nechává ve svém v životě jen ty léty prověřené, co se sice vyvinuli někam úplně jinam, ale pořád nám rozumí.  Závislost na přátelích je ta nejmíň závadná, neboť je hodně o svobodě, jenž si lidé dokáží dávat navzájem. Přátelům obvykle tolerujeme víc, než partnerům, a vzájemné rozdíly chováme v úctě. Jsem v tomto ohledu velmi šťastný člověk, protože mám opravdu kvalitní přátele, kteří mi mojí závislost na nich oplácí. Silné téma, kterému hodlám věnovat některý ze svých dalších článků.

Dobré víno

Tak tahle závislost by se přeci jenom dala považovat za společensky neakceptovatelnou, kdyby v mém případě nebyla řeč o maximálně čtyřech deci, které můj alkohol rozkládajících enzymů prostý organismus snese. A to už se pohybuju na hraně sebeovládání a pomalu začínám „řádit“.  V případě požití jakéhokoliv množství nad tuto hranici už lze očekávat: ztrátu kabelky, tašky či některého ze svršků, spánek v kukuřičném poli, jízdu na skluzavce v McDonaldu, několik vykouřených cigaret či naprostou dezorientaci i v chronicky známé lokalitě. Ale naštěstí s přibývajícím věkem stále spolehlivěji funguje, že je mi špatně dřív, než se do tohoto stádia dostanu, a dobré víno piju už výhradně s přáteli, kteří mojí míru znají a ohlídají si mě. Mám ráda především bílá suchá vína s nějakým specifickým otiskem místa, ve které hrozny zrály. Jako ta minerální z Pavlova, z vinic pod hradem Děvičky, nejlépe z vinařství Ilias. A můj momentální vinný favorit? Novozélandský Sauvignon Blanc od Peter Yealands z oblasti Marlborough, z hroznů, které se vyhřívaly v bezprostřední blízkosti moře a jsou solí prosáknuté.. Chutná prostě skvostně!

Jsem závislá ještě na mnoha věcech, místech, chutích a požitcích. Ale o těch až zase příště.