Vztahy s dětmi

rodice_01

Smiřme se s rodiči

Pro mnoho lidí možná nepochopitelná výzva, pro většinu z nás výzva.

Měl jsem vcelku fajn dětství. Většinu předškolního věku jsem strávil s prarodiči. Děda mě naučil všechno dobré, co umím do dneška. Pokud si proberu všechny lidi, co  jsem za svůj život poznal, byl asi jeden z nejslušnějších. Věnoval mi veškerý čas, který jsem na něm chtěl a potřeboval. Nikoho jiného jsem neměl. Když si na něj vzpomenu, cítím, jak mě miloval. 

Jak to u nás chodilo

Naši oba hodně pracovali a jak jsem později pochopil, tak byli raději mimo domov než doma. Diplomaticky bych to nazval tak, že jsme se ségrou nebyli středobodem jejich vesmíru. Máma trávila většinu času v práci, kde dělala v pracovní době amatérskou terapeutku svým kolegyním a kamarádkám a poté, co ony šly za  dětmi domů, ona musela dodělat svou práci a z části i jejich práci. Prostě ony byly důležitější než my doma. 

Táta nebyl zlej, ale rozhodně to nebyl vzornej taťka, co přebaluje dětičky, čte jim pohádky, povídá si s nimi a o víkendech jim dělá zajímavej program a sportuje. Pokud nebyl služebně zrovna někde na druhém konci zeměkoule, tak se neustále učil jazyky (ze čtyř měl státnice), nebo četl a studoval, ale rozhodně se nám nevěnoval. Že mě jeho studování v 7 letech moc nebavilo nemusím vykládat. Naučil jsem se být sám a naučil jsem se být rád ve svém světě. Akorát mi v něm bylo někdy smutno. Když jsem mu to kolikrát říkal, tak nereagoval a pořád neměl čas. Jediný čas, který mi byl ochoten věnovat, byl ten, kdy mě učil angličtinu. Vlastně jsem se s našima moc neznal. Oni dva spolu nežili, nežili ani s námi. Žili jsme tak nějak sami. Jenom jsme spolu bydleli.

Jejich výchovu byl nazval nárazovou. Když si občas všimli, že mají děti, řešili to nárazem – když nebylo něco v pořádku – fackama. 

Z minima maximum

Aby bylo jasno. Když to beru zpětně, nestěžuju si, i když dospívání bylo extrémně neradostné. Ono je neradostné samo o sobě. A v naší rodině obzvláště. Naučil jsem se naprosté samostatnosti, naučil jsem se samostatně se rozhodovat. Naučil jsem se z minima vytěžit maximum. Naučil jsem se odpovědnosti sám za sebe. 

Když mi bylo cca 25 let, (psychologové tomu období říkají pozdní poslušnost) začalo mě zajímat, kdo je vlastně můj táta. Začalo mě zajímat, kdo je ten člověk, kterému jsem fyzicky až neskutečně podobný, ale které mu jsem nerozuměl, co říká, jak se chová. Proč jsem vedle něj vyrostl a on si toho snad ani nevšiml.  Kdo je ten člověk, který mě nikdy neobjal. Rozhodl jsem se k jedné z nejrozumnějších věcí, co jsem kdy udělal. Řekl jsem si, že se tím pánem seznámím a zkusím zjistit co si opravdu myslí a proč a co je vlastně zač. No a začali jsme spolu občas chodit na pivo. Párkrát jsem ho vyzvedl v práci a pivo jsme spojili s dlouhými procházkami. Pomalu jsme k sobě hledali cestu. Oba jsme velmi společenští lidé, ale rozhodně nejsme extroverti. Ač nemáme problém se dobře pohybovat mezi mnoha lidmi, komunikovat s nimi, rozhodně se neotevíráme rychle, každému. Ano, ani nám vzájemně to nešlo nijak jednoduše. Ale nakonec se to podalo.

Pochopil jsem, kdo je ten pán vedle kterého jsem vyrostl. Pochopil jsem jeho motivace a důvody, proč se choval tak, jak se choval. Proč dělal věci tak, jak dělal. Možná, že jsem jedinej, komu se svěřil s tolika věcmi. 

Cesta k sobě

Byl jsem schopen pochopit a hlavně mu odpustit některé nepochopitelně sobecké jednání, které mu vštípila jako jedináčkovi jeho matka a já a ségra jsme tím léta trpěli.  Odpustil jsem mu, že nebyl ani v nejmenším vzorný manžel. Pochopil jsem, proč nebyl. Odpustil jsem mu i to, že mi nikdy nečetl pohádky. Odpustil jsem mu i to, že mě poprvé v životě pochválil, když mi bylo 32 let. Fakt, nekecám. Ale zase si pochvalu pamatuji do dneška. No a potom už mě chválil. Za spoustu věcí se totiž dokázal omluvit.

A on mi odpustil mnoho konfliktů, které jsem jako puberťák vyvolával. Odpustil mi mnoho osobních útoků, které jsem jako nedospělý a neznalý věcí vůči němu vedl. Odpustil mi i společenská faux-pa, která jsem vyvolal i veřejně. Odpustil mi, že mám v životě jiné priority. Za jiné priority ne, ale také jsem se mu omluvil.

Vzájemně jsme si poskytli terapii a odpustili si své hříchy, i domnělé.

Poslední léta jsem se vídali často. Chodil ke mě na tatarák a na pivo, probírali jsme úplně všechno. Tehdá se začal poprvé zajímat o děti – moje syny. Vlastně né – už se několik let zajímal o mě – jsem taky dítě. Nakonec jsem se svěřoval i já jemu.

Začali jsme se mít rádi. Stali se z nás přátelé. Když jsme si vídali, vždy jsme se objali. Pevně. 

Stihli jsme to

Když mi bylo 40, tak se táta zabil v autě. Smrt přišla strašně brzo a zbytečně. On tu nehodu nezavinil. První co mě napadlo, kromě smutku a lítosti, když mi volali z ambasády (jak bylo u něj obvyklé – byl zase na druhém konci zeměkoule) bylo, že jsme si odpustili. Že jsme si to špatný, co mezi námi léta bylo, vyříkali. Že mezi námi nezůstala žádná negace. Že si v tomto směru nic nedlužíme.

Kdykoli si na něj vzpomenu, jsem klidnej, že i on umřel klidnej. Že víme, že si  dlužíme jenom další tatarák a pivo. 

Vím, že jsem to neudělal jenom pro tátu. V konečném důsledku jsem to udělal pro sebe. Každý z nás bez výjimky jsme se na svých dětech nějakým způsobem “podepsali a podepisujeme”, stejně jako naši rodiče na nás. Doufám, že moji kluci jednou odpustí mě a nebudeme si nic dlužit.

Máma žije. Je jí 82 let. Pracujeme na tom. Je to složité ale doufám, že to stihneme. Vztahy s matkami jsou pro syny většinou velmi komplikované.

Nejlépe hodnocené příspěvky

UVÍZLI JSME V SÍTÍCH :-)

Pražské primátorky 2021 #prazskeprimatorky

Pražské primátorky 2021 #prazskeprimatorky

před 4 dny
View on Instagram |
1/4
Steak tartare with truffle mousse. Delicious! 👍🏼 #slovenia #visitslovenia #isola #muzemedoporucit

Steak tartare with truffle mousse. Delicious! 👍🏼 #slovenia #visitslovenia #isola #muzemedoporucit

před 2 měsíci
View on Instagram |
2/4
Opomíjená zelená kráska. #slovinsko🇸🇮 #jezerobled💗 #muzemedoporucit

Opomíjená zelená kráska. #slovinsko🇸🇮 #jezerobled💗 #muzemedoporucit

před 3 měsíci
View on Instagram |
3/4
Kouzlo nechťeného. 😀 #muzemedoporucit

Kouzlo nechťeného. 😀 #muzemedoporucit

před 3 měsíci
View on Instagram |
4/4


To, co se dnes zdá být jako tragédie nebo ztráta, se zítra jeví úplně jinak. Většinou zjistíme, že je to nový začátek nebo minimálně šance. Jde o to, dát sám(a) sobě šanci.
— Pavel Pulkráb

Copyright 2021 Fine50 © All Rights Reserved