Pokud trochu sledujete, co se kolem nás děje, nemohlo Vám uniknout, že se na Václaváku střídá jedna demonstrace za druhou. Jenom za září a říjen jich bylo pět. Tři z nich svolali proruští dezoláti, jednu svolali odboráři. Chtělo by se říci, že si ji svolal prezidentský kandidát Josef Středula, zvaný Pepík Netáhlo v rámci prezidentské kampaně. Mělo to jednu vadu. Lidi mu nepřišli.
O těch třech demonstracích dezolátů se mi ani nechce psát. Jenom doufám, že se jejich činností a výroky zajímají tajné služby a orgány činné v trestním řízení. Jedinou dobrou zprávou bylo, že jim tam postupně chodí čím dál tím méně lidí. Jo a taky to, že premiér Petr Fiala se vyjádřil jasně, co se týče organizátorů a řečníků. Proruská pátá kolona.
Já se chci ale zabývat tou poslední demonstrací 30.října, kterou svolal spolek Milion chvilek. Mottem byl slogan „Proti strachu a na podporu Ukrajiny“.
Nejsem přímo demonstrační typ, ale říkal jsem si, že to zase po letech zkusím. Zajít si na Václavák zademonstrovat. Zatleskat. Zapískat. Zazpívat. Pokud bych potkal někoho známého nemusel bych se stydět a nemusel bych vysvětlovat, proč tam jsem. I proto jsem nešel ani jako nezávislý pozorovatel na demonstrace předchozí. Nejsem novinář. Taky jsem si říkal, že normální novináři ze seriózních periodik akce pokryjí a já se podívám na socky z tepla domova.
Tady jsem si říkal, že bych jako občan měl být angažován a postavit se proti strachu.
Přijel jsem na poslední chvíli a podařilo se mi se nasáčkovat kousek od pódia a kousek od vchodu do metra. Ideální strategická pozice, abych se případně stačil i zdekovat, pokud by se tam objevili lidi z „druhého“ tábora a chtěli vyvolávat konflikty. Navíc mi společnost dělali příslušníci Antikonfliktního týmu policie. Naštěstí neměli vůbec žádnou práci. Na rozdíl od těch „dezolátních“ demonstrací.
Tak jsem se ponořil do centra dění. Řečníci se střídali na podiu jako svatí na orloji. Skoro všechno se překládalo do ukrajinštiny a z ukrajinštiny. Účastníci byli všech věkových kategorií, ale převládaly naše ročníky. S několika lidmi jsme se shodli, že atmosféra se tak trochu blížila demonstracím před 33 lety. Lidi byli vybaveni vlajkami, píšťalkami, transparenty, plackami. Ani jsem se nenadál a měl jsem v rukách dvě hořící svíčky, které jsem si s sebou nepřinesl. Co mě zalévalo optimismem bylo to, že vlajky, které se na demonstraci objevovaly byly čtyři. Jednak samozřejmě vedle českých ty ukrajinské, ale hlavně vlajky EU a několik vlajek USA. Prostě jsem měl pocit, že jsem ve společnosti lidí, kteří to mají v hlavách srovnané a stojí na správné straně dějin. A nakonec se samozřejmě zpívaly hymny. Naše, slovenská a ukrajinská. No musím se Vám přiznat, že jsem byl i po těch dlouhých letech dojatý. Což na konci přiznalo i několik lidí z okolostojících. A taky jsem rád viděl paní Drábovou, pány Vystrčila, Hayato Okamuru, Mináře, Václava Malého.
Jestli máte čas a chuť, rozhodně takovou demonstraci doporučuju. Člověk si zavzpomíná, potká lidi podobného smýšlení a vyjádří rozumný názor. Nejbližší vhodný termín je již 17.11. Už jsem doma sdělil, že ten den budu rád, když se všichni připojí, ale já doma určitě nebudu. Nevěřím, že nebudete alespoň trochu dojati. Minimálně při hymně.
Nezapomnělo se ani na vraždy homosexuálů v Bratislavě před 10 dny. Netušil jsem, jak rozdílná atmosféra je ve společnosti vůči lidem LGBT u nás a na Slovensku. Tam nemají ani institut registrovaného partnerství. Mnoho Slováků kvůli své sexuální orientaci přichází žít do Prahy. Zase jsem byl rád za to, kde žiju.
