Moje jarní cesta v dubnu roku 2014 do Japonska započala asi rok před tím. Na jedné procházce se mě mamka zeptala: Co bys chtěla k těm svým kulatinám, Denisko? A co třeba Japonsko? říká mamka. Aha no, proč vlastně ne? Když už je to dárek, tak tam ale pojedu sama… myšleno bez spolucestujících a na vlastní pěst. Žádný zájezd s cestovkou. Už jsem v 50 velká holka, anglicky se domluvím, tak proč se jednou nevypravit na sólo cestu?
Úvodní přípravy
Plán by tedy na světě. Kde ale začít? Na cestování mám nejraději fázi přípravy. Nejsem úplně dobrodružná povaha, tak potřebuji mít nějaká záchytná místa. Začala jsme tedy procházet různé weby a články o Japonsku. Před kulturami, které úplně neznám, mám velký respekt. Jak se tam budu pohybovat? Domluvím se? Jak neudělat faux pas? To všechno se mi honilo hlavou. Začala jsem se poptávat kolem, kdo už tam byl, kdo by mi dal nějaké rady na cestu. A ejhle, hned jsem měla kontakt na pedagožku ze školy, kam chodila má dcera, že prý Japonsko miluje a že mi dá úvodní najlejvárnu.
Byla jsem za to moc ráda a mnoho rad jsme později ocenila v terénu. Jednou z nich bylo, že by fajn se alespoň trochu snažit domluvit, neb Japonci prý anglicky až tak moc nemluví, vlastně skoro žádným cizím jazykem nemluví. Jsou obětmi přístupu ostrovní země, která je ve své podstatě trošku izolovaná, a to i v dnešní době moderních technologií a globalizace.
Jazyková průprava
Další fáze mé přípravy byla tedy bláhová myšlenka naučit se základy japonštiny. Najala jsme si studentku japanistiky a vrhla se do práce. Nemusím zmiňovat, že moje schopnost něco říci byla skoro stejná na začátku mého snažení jako na jeho konci. Naivně jsme si myslela, že když se naučím fonetickou, slabičnou abecedu harigana, budu mít vyhráno. Ale kdeže. Pokud se člověk chce vrhnout do studia tohoto jazyka, s jednou abecedou si nevystačí, a navrch je nutno si osvojit ještě různé kombinace čínských znaků. To nedám. Ale i tak pro mě rychlostudium jazyka bylo moc přínosné, člověk se na tu zemi tak nějak naladí a napojí. Pokud tedy mohu radit, stačí stále říkat Arigatou (= děkuji), případně to zdůraznit Arigatou gaozaimašta, když například odcházíte z obchodu.
Kde začít?
Po krátké době jsme už věděla, jak zavazovat koupací plášť s horkých koupelích onsen, a že největší faux pas bych udělala, pokud bych použila nesprávné pantofle; jedny jsou určeny na použití v celém bytě a ty druhé pouze na WC. Následovala další část příprav. Kam vlastně jet? Jak známo, Japonsko je souostroví, které tvoří množství malých ostrůvků a 4 velké ostrovy: Hokkaidó, Honšú, Kjúšú a Šikoku. Na první cestu jsem si zvolila asi ten nejznámější ostrov, Honšú, a to navíc jen jeho střední část.
Jelikož mám velký respekt před Tokiem, kde žije přes 13 milionů lidí, zvolila jsme si jako první zastávku město Ósaka. Taky to není žádná vesnice, má téměř 3 miliony obyvatel, ale proti těm 13 miliónům se mi to zdálo snesitelnější. Můj plán byl nechat si Tokio až na konec své cesty, až budu už trošku aklimatizovaná. A jak se ukázalo, byl to dobrý nápad.
Vůbec s celkovým itinerářem cesty jsem si dost vyhrála, a myslím, že byl dost „vymazlený“. V každém případě ho pak následně využilo i pár mých známých, které jsem pro návštěvu Japonska inspirovala.
Toto nemá být nějaký cestopisný článek, ale spíš zamyšlení a postřehy ze země, která je nám svou mentalitou tak vzdálená.
Ale zpět k plánování cesty. Vytipovala jsem si nějaká místa a 3týdenní itinerář se začal plnit. Bylo jasné, že po Japonsku se budu přesouvat vlakem. Není třeba zdůrazňovat, že pokud jde o dopravu a přesnost, jsou Japonci notoricky známí tím, že jejich vlaky vskutku jezdí na minutu přesně. Ono to asi ani jinak nejde, když ze stejného nástupiště odjíždějí vlaky skoro každou minutou, jinak by v tom byl asi totální chaos.
Jací jsou?
Tím jsem se oslím můstkem dostala k povaze místních obyvatel, tak jak jsme ji vnímala já. Poctivost, vstřícnost, perfekcionismus, snaha pomoci na každém kroku. A taky úcta a vzájemný respekt. Nesmím zapomenout na vysoký bezpečnostní standard, ochrana zdraví a života. Asi o tom vědí své, ale toto téma by si zasloužilo nějaký historicko politický rozbor a do toho se já určitě pouštět nebudu. Jen co jsem viděla a co mě vážně zaujalo: - třeba při opravě silnice, jak se obezřetně dbá na to, aby se nikdo nezranil. Obdivuhodné a u nás nevídané.
Jsem spíše družné povahy a vidina sólo cesty byla pro mě docela výzva. Od již zmíněné učitelky jsem měla kontakt na fotografa pana Haruo, který je světoběžník, umí anglicky a rád se setkává s návštěvníky. Byl to můj první záchranný bod. Komunikace přes FB proběhla ve velmi přátelském duchu a já byla ráda, že mám telefon na někoho, kdo je místní a může mi případně pomoci nebo poradit. Plán byl, že se také setkáme osobně. Hurá.
Dalším záchytným bodem pro mě byla dnes již kamarádka Makiko. Tu už jsem si ale našla sama. Jak? To se dozvíte v pokračování.
