Jak jsem již zmiňovala, nejsem úplně dobrodružný typ člověka a toto byla má první samostatná cesta. Kdesi na webu na nějakém cestovatelském fóru jsem se dozvěděla, že v Tokiu existuje platforma, která se nazývá Free Guides, něco jako průvodce zdarma. Je třeba se tam zaregistrovat, napsat něco o sobě, a hlavně zmínit očekávání, co vidět v Tokiu. Jak jsme se později dozvěděla, je velký převis poptávky nad nabídkou, neboť průvodci si sami vybírají cestovatele, a proto je důležité nějak zaujmout. Já už jsem asi zaujala jako pořádný exot. Sama žena z Evropy se chystá do Japonska, a navíc v Tokiu chce místo všech notoricky známých turistických míst zažít, jak místí tráví víkendy!? Za pár dní mi z aplikace přišel kontakt na Makikko. Tím všechny moje přípravy dostaly úplně jiný směr.
Najednou jsem měla záchytné body anglicky mluvících místních obyvatel a už jsem vlastně vůbec nebyla na cestě sama. Když už by itinerář komplet, začala jsem uvažovat o tom, co všechno je možné zařídit a objednat už z domova. Inspirací mi byl server Do Japonska, přes který jsem nakonec měla zarezervované a zaplacené noclehy po cestě. Bylo mi totiž řečeno, že v Japonsku může být občas problém s placením kreditními kartami na místě.
Určitě vyzkoušejte
Další naprosto úchvatná vychytávka je zaplatit si transfer zavazadel z jednoho ubytování do druhého. Možná se ptáte, proč? Hned to vysvětlím. Plán cesty nebyl vždy po hlavních trasách vlakového spojení, a tak se mi naprosto úžasně osvědčilo poslat si kufr do hotelu, kam jsem měla dorazit až za 4 dny, a v mezidobí cestovat jen s malým zavazadlem. Nemusím zdůrazňovat, že služba funguje naprosto spolehlivě, a já si často děkovala, jak jsem to šikovně vymyslela. To například když jsem. při cestě na lanovku v horách často narazila na skupinky bezradných turistů, kteří vláčeli obrovská zavazadla , zatímco já jsem vedle nich radostně pobíhala jen s malým batůžkem na zádech.
Další specialitou, o které jistě uslyšíte, je nákup Rail Passu – předplacené jízdenky na vlak. Tu lze zakoupit jen ve vaší domovské zemi a ne na místě. Na druhou stranu je potřeba si vše dobře spočítat, tento druh passu se vyplatí pouze, pokud podnikáte opravdu dlouhé transfery a navíc časově omezené. Platí také pouze u některých dopravců, čili pozor při jeho nákupu.
Kdy vyrazit
Nejlepší čas, kdy jet do Japonska, je buď na jaře, když kvetou sakury, nebo na podzim, kdy se listy krásně zbarví.
Vychytat, kdy sakury kvetou, je docela věda a dost se řeší, jak kvetoucí vlny postupují celou zemí. Moje první zastávka na cestě byla v Ósace. Je to moderní město se starobylým hradem, ale v mé paměti hlavně utkvěly obsypané stromy růžovými a bílými květy, známé svátky Hanami. Všechny parky byly obsazené lidmi sedícími pod jejich větvemi. Sakury znamenají pro Japonce především symbol pomíjivosti, krásy a oslavy života. Není výjimkou vidět v parku fotící se snoubence ve slavnostním oblečení, a to i přes to, že svatba se bude konat až za nějaký čas.
Náboženství
Šintoismus je převládajícím náboženstvím, ale mnoho lidí uctívá také budhistické tradice. Centrem budhismu je město Koyasan. S Dalajlámou jsme se tam minuli asi o týden. Přeskočím popis jednotlivých pamětihodností a přidám jen své pocity a vzpomínky. Z Ósaky se musí několikrát přestupovat, než tam člověk dorazí. Poklidná atmosféra a jeden chrám vedle druhého, jen si vybrat, kde budu spát. Právě nocleh v chrámu s možností účastnit se ranní modlitby byl jeden z nejlepších zážitků mé cesty. Variabilita pokoje s tatami na zemi je naprosto úchvatná – chvíli jídelna, pak obývák a večer ložnice. Ranní obřad byl pro zhýralé turisty doplněn teplomety – venku totiž ležel sníh a posuvné, papírové dveře jako izolace na nic. Místní mniši měli jen slaboučké hábity a tvářili se moc spokojeně. Ze života v korporátu jsem zvyklá, že se pořád musí něco dít, a tady se najednou nedělo nic, člověk jen byl.
Osvěžující pocit samoty
Prvních několik dní v Japonsku jsem vedla vnitřní dialog a na položené otázky si v hlavě i odpovídala. Tahle nutnost se ale po pár dnech úplně vytratí. Člověk jen vnímá, čichá vůně a neřeší - jak osvobozující! Možná můžete namítnout, že krása cestování je o společném sdílení zážitků, ale je fajn ty zážitky sdílet jen sám se sebou. Z mé zkušenosti také vím, že se lidé s vámi častěji dají do řeči nebo nabídnou pomoc, když jste sólo. Pak taky vnímání je daleko ostřejší a pozornost vyšší, než když jdete a s někým si povídáte, věřte mi, spousta vám toho unikne.
