Kyoto a Nara jsou tradice sama a je nutno je vidět. Já mám paradoxně z Kyota největší zážitek, když jsem přišla do kina, které hrálo evropské filmy, a pokladní se mi z celého srdce omlouvala, že zrovna není žádný český na programu. Příště to musím lépe vychytat, :-).
Čajový obřad
Pokud mohu shrnout své zážitky, vždy jsem měla pocit, že za své peníze dostávám, co je třeba, s jedinou výjimkou - čajový rituál v Kyoto. Průvodci doporučovaný zážitek je ve své podstatě největší rip off z celého města. Na podiu sedí gejša a metličkou šlehá v mističce matcha čaj … už jste se podívali, tak alou! A další skupina už se tlačí. Takový rituál si člověk musí vychutnat někde v klidu, škoda.
Jídlo
Japonsko je známo mnohými tradičními festivaly. Jeden na mě čekal ve městě Takyama obklopeného horami. Pokud mohu doporučit, tak je velkým zážitkem spát v tradičních japonských penzionech rjokan. Součástí ubytování bývá většinou i jídlo. Takyama je místem, kde dvakrát do roka vytáhnou z úschovy obrovské alegorické vozy a pomocí velkých lan je tahají celým městem.
Kulturní zvyklosti
Asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že kvalita jídla je v celé zemi velice vysoká. Kromě tradiční japonské kuchyně se hojně pojídají i jídla čínská. Miluji sushi – je to koncert pozorovat kuchaře při práci, jak sedí se na vysokých židlích, aby měl člověk na něj výhled.
Další zážitek je návštěva horkých pramenů onsen. Jak moc se mi hodilo, že vím, jak se v takovém prostředí chovat a co nejméně vyčnívat! Průvodcem o oblasti Hakone mi byl můj kamarád Haruo. Sám vyznávající zen budhismus mi dal nahlédnout do způsobu života místních lidí. Vedli jsme dlouhé hovory o vztazích. On sám žil několik let v Evropě, a proto měl dost problém navázat vztah s Japonkou. Z jeho vyprávění jsme pochopila, že i v dnešní době jsou mnohé dívky vychovávány k tradičním rolím v rodině, kde stále přetrvává mírně podřízená role ženy. Odráží se to třeba i v jazyce, kdy například některá slova mají pouze tvar, který může použít ve své řeči muž, ženský ekvivalent prostě neexistuje. V době přebujelé emancipace u nás, asi dost nepochopitelné.
Pár dalších postřehů z cestování. V metru ani ve vlaku se nesmí telefonovat, jak osvobozující, respekt a pokora, to jsou slova, která Japonce jasně vystihují. A taky loyalita a být pyšný na to, co dělám. Při tak krátké cestě člověk nestihne proniknout do mentality místních lidí, myslím si, že si své pocity a soukromí velice chrání. I tak mi ale moje kamarádka Makiko umožnila nahlédnout třeba do školy svého syna, kde probíhala zkouška školního orchestru hráčů na tradiční bubny, a mě se dostalo té pocty vyslechnout soukromý koncert.
Tokyo
Poslední zastávkou mé cesty bylo Tokio. Ten respekt jsem neměla bezdůvodně. Když se na známe křižovatce Shibuya Crossing, která má mimochodem přechody pro chodce, co vedou všemi směry, najednou ocitne několik set lidí, je to fakt masakr. Na druhou stranu mě uchvátil ten paralelní svět pod zemí. Ulice jsou vlastně na mnohých místech dvouúrovňové. Na povrchu i v podzemí se nacházejí dlouhé řady obchodů a restaurací, které se kříží s dopravními uzly a nástupišti metra. Z posledního patra mrakodrapu člověk ani nedohlédne, kde město končí, a jen si uvědomí, že při přidaném zemětřesní, které bývá časté, by se asi nechtěl zrovna nacházet někde nahoře. I když je bezpečnost v Japonsku vždy na prvním místě, pořád je to ostrov, a z toho se špatně utíká. Myslím si, že Japoncům právě pomáhá to jejich nastavení mysli, jinak by se z té věčné obavy asi museli zbláznit. Sama jsem mini zemětřesení zažila v Kyoto v hotelu, no možná, že tak mini to zase nebylo, když o tom druhý den psali v novinách. Právě jsem vstávala z postele a nejednou se začaly věci ze stolu hrnout na jednu stanu a já ztrácela stabilitu. Všechno trvalo jen asi co řekneš švec, ale zážitek to byl.
Fudži san
Abych ale skončila nějak pozitivně, zmíním se ještě o posvátné hoře Mt. Fuji, nebo jak říkají Japonci Fudži san, ležící asi 100 km od Tokia. Plánovala jsem se podívat co nejblíž, ale bylo kolem ještě moc sněhu, tak se nedalo, vždyť víte, ta bezpečnost. Co mě ale zaujalo asi nejvíc, je, že ti Japonci, kteří nemají na Mama Fuji přímý výhled, říkají jakémukoliv kopečku v jejich okolí taky Fuji a vzývají jej úplně stejně, jako tu posvátnou skoro 4 tisícovku. Těším se, že se tam ještě někdy vrátím a Fuji znovu uvidím.
