Dlouho se o tom u nás diskutovalo. Pes ano či ne. Byl jsem zcela zásadně proti, protože si uvědomuji odpovědnost, časovou náročnost a to, že je člověk uvázanej u domu a nemůže se zdržet v práci nebo třeba v hospodě. Navíc mám letitou zkušenost. Měli jsme s bývalou ženou boxerku. Měli jsme dům se zahradou a dvě relativně velké děti. A stejně se mnohokrát stalo, že se boxerka nakonec venčila sama na zahradě.
Problém vyřešil přítelkyně syn, který si přál k 18 narozeninám psa. Teda psa. Karikaturu psa. Mopse. A přání bylo bohužel splněno.
Chvíli nám to trvalo, ale s mopsem jsme se skamarádili.
Jednou si s ním hraju, drbu ho, pereme se. Různě jsem ho tahal za uši, za pysky, on koulel očima ještě víc než normálně. Okusoval mi prsty. A jak si tak dovádíme, tak mu povídám jak je strašně ošklivej a šerednej. Jak má kůži pro dva psy. Ptám se ho, jestli se nestydí chodit mezi kolegy psy, když je tak šerednej.
Eva šla kolem a začala mě kárat, že se mu nemám smát, že mu takové věci nemám říkat, že je to citlivá duše. Že by z toho mohl mít deprese. A nakonec povídá: "A podívej se na sebe.Ty taky nejsi žádnej krasavec!"
Od té doby, kdykoli se kolem pejska jenom mihnu, nezapomenu ho pochválit, jaký je to šikovný a hlavně chytrý pes.
Panička se většinou pohybuje někde v doslechu.