Vím už teď, když beru pero do ruky (rozumějme kladu prsty na klávesnici notebooku), že nenapíšu nic nového, nic objevného. A taky budu možná za patetickou matku svého syna. Přesto mi to nedá.
A začnu povzdechem, který shrnuje téměř vše. To pro ty, co se nebudou chtít dál zabývat následujícím textem: Lidé, copak se nikdy nepoučíme?
Člověk si tak pěkně žije, no pěkně, někdo tak, někdo jinak, spřádá plány, třeba jen na budoucí víkend, ale také možná na měsíc, rok, pětiletku… A v tom během jedné minuty, možná hodiny, se musí rozhodnout, zda odejde a přežije, nebo zda zůstane a bude čekat, že se stane zázrak, nebo bojovat.
Ano, mluvím/píšu o válce. O válce, která začne jednou střelou, jednou raketou, ten okamžik, kdy se to vše najednou zlomí a je, Bůhví proč, zle. Ale za tím vším není jen ta jedna střela, jedna raketa, nýbrž dlouho před tím a současně jedna zvrácená myšlenka a mnoho malých destrukčních kroků. Jeden chorý mozek a mnoho poskoků, co jeho energii živí.
Jak už jsem v jednom z mých blogů psala, pro mě jako pacifistu (to není to samé, jako člověk, který nechce válku, tj. člověk, který si jí nechce ani připustit, natož válčit!) je nepochopitelné nadruhou, jak je možné, že v 21. stolení na světě pořád existují války?! Copak se vážně lidstvo z těch všech zvěrstev z historie nedokáže poučit? Nebo se musí válčit vysloveně za humny, aby si člověk uvědomil, jak vzácný je klid a mír?
Těch, co zažili například druhou světovou válku, mezi námi už moc není. Ale každý z nás měl určitě nějakého předka, babičku, dědečka, pradědečka, který – když přežil a hrůzami neustrnul – vyprávěl, jaké to bylo. Copak nemáme dost informací, nečteme knihy a neposloucháme ty, co se nám hrůzy války snaží připomenout?
Můj tatínek byl ročník 1928. Když začala válka, bylo mu skoro jedenáct a v sedmnácti ho poslali do Reichu kopat zákopy. O válce ani on, ani moje maminka moc nemluvili. Byli přeci jenom o trochu víc než jen děti a vnímali vše optikou mladistvé lehkosti a naděje. Přesto tatínek často zmínil, jak se udávalo a gestapo odvádělo blízké lidi, co už se nikdy nevrátili do svých rodin. Nebyl smutný, ale byl vždy vážný. A říkal: važte si, holky, života!
Je téměř o sto let více. Jsme v 21. stolení. A my jsme svědky toho, jak je stále schopen člověk člověku vydloubávat oči za živa nebo mu rozbíjet hlavu násadou od lopaty. Jako ve středověku! Jak vojáci znásilňují ženy (jak jinak by se asi mohla ta válkou poháněná testosteronová monstra odreagovat?), nebo i děti! (tohle neexistuje snad ani ve světě zvířat!).
Mám jako citlivý člověk (a k tomu žena) médiím trochu za zlé, že připustí zveřejňování takových zvěrstev na obrazovkách, i při vědomí toho, že nejhorší je ten fakt, že se to SKUTEČNĚ DĚJE!
Válka na Ukrajině a Izraelsko-palestinský konflikt nám jenom dokazují, jak nepoučitelní my lidé jsme. Je to jenom další ukázka nezralosti a nepoučitelnosti lidstva.
A že je to daleko? Může být jenom otázkou času a okolností, kdy se Evropa, ten válečný otloukánek a místo, kde si borci rádi vyhrnují rukávy a dokazují, jak umí dávat do kupy nerovnováhu celého světa, zase ocitne ve válce.
Říká se, že agresor vnímá solidaritu a snahu o dohodu jako slabost. Jenže opakem slabosti je zase jenom síla. A najít tu tenkou hranu mezi tím, co je slabost a co už síla, je stále pro ty slušné neřešitelný úkol.
Nedopusťme, aby naši synové museli zabíjet. A umírat. Ať raději spřádají radostné plány se svými rodinami.
Vždyť život je tak krásný.
