Karanténa a s ní spojená omezení jsou rozhodně zkouškou pro naši psychiku. I když introverti slaví (sami se sebou 😊), i na ně bezpochyby dolehnou změny v denní rutině. Spousty rodin se nedobrovolně účastní extrémního teambuildingu, který zvlášť v menších bytech a za účasti menších dětí je srovnatelný s reality show Survivor. Přičteme-li k tomu nejistotu ohledně vývoje příjmů v dalších měsících, úzkost je v podstatě přirozená reakce.
Mám štěstí, že moje denní rutina se v rámci pandemie zatím příliš nezměnila. Většinu času jsem už dříve trávila prací z domu a tak jsem si některé aspekty osahala dřív, než ti, co je prožívají až nyní.
Prokrastinace?
Např. to, jak se váš den začne točit kolem jídla. Existuje prý pojem „procrastibaking“, což je v podstatě pečení jakéhokoli moučníku místo soustředěné práce na počítači. Tak v tom jsem po půl roce na volné noze absolutní mistr. Práce rukama, při které vznikne něco, co provoní celý dům a navíc si to můžete ukrojit ke kávě? Něco, co udělá radost zbytku rodiny? A ještě je to sladké? Nejvíc. Ve spojení s gaučem a dekou je to esence komfortu.
Samozřejmě, že pro spoustu rodin je absence školní jídelny a restaurací velkou výzvou. Děti totiž, světe div se, potřebují neustále krmit. A tak se jednoduché recepty z jednoho hrnce pomalu stávají nejvíc vyhledávanou položkou internetu. Sice je potřeba k rychlému 15minutovému receptu přičíst minimálně další půlhodinu, ale díky za každou vychytávku. Právem se některé maminky bojí, že si děti natolik zvyknou na přísun domácí stravy a moučníků, že si v budoucnu budou chtít „hrát na karanténu“ 😊
Protože jídlo doma nám prostě dělá dobře. Víc příležitostí sednout si jako rodina ke stolu je možná jedním z mála pozitivních aspektů současného režimu. A když už tak všichni musíme vařit a péct, co si ten komfort ještě vylepšit hezkými vzpomínkami?
Jídlo a citová vazba
Každý z nás má totiž nějakou dobrotu, ke které má silnou citovou vazbu. Ať už to dělala babička, maminka nebo to byl tátův fantastický guláš či bramborový salát. Sladké lívance jsou komfortním jídlem sami o sobě, ale když je promažete máslem, posypete skořicovým cukrem a vyskládáte do věže jako babička, je v tom celém o kousek víc lásky. O kousek víc společného kulturního dědictví vaší rodiny. O kousek víc toho důležitého, co je potřeba předat vašim dětem nebo vnoučatům.
Vzpomínky
Chuť je navíc velmi silný motor exhumace našich vzpomínek. Možná si u lívanců vzpomenete na babičin ubrus, dědův hrnek na meltu nebo hračku, kterou jste tahali ke stolu. Není v tomhle případě potřeba vytahovat vzpomínky ze školní jídelny – jasně, jsou silné, ale většinou na opačném spektru pocitů. A o ty nám dnes nejde.
Dnes nám jde o ty příjemné. Protože, když moje máma udělá bramborové lokše s máslem, moje duše si řekne, že je všechno v pořádku a je dobře. Když od ní přivezu dětem vdolky, zabalí se do nich jako do deky.
No ano, cukr je nový kokain, já vím. Ale všichni si umíme vygooglit, jak upéct dobrou bábovku z banánů. A hlavně vzpomínkové komfortní jídlo nemusí být jen sladké. Vrátila se nám zima a tak jakákoli hustá polévka nebo omáčka udělá úplně stejný efekt. Bramboračka a topinky podle rodinného receptu? Kyselo, co je dost kyselé, ale hlavně voňavé a horké? Guláš, co zahřeje u srdce (ale ne proto, že vás po něm pálí žáha 😊)?Vzpomeňte si na nějaký recept, co vám v dětství, mládí nebo i teď prostě dělá dobře. A uvařte ho. Kdy jindy než teď je čas si udělat radost. Budeme rádi, když se o něj s námi podělíte!
