Tak je tu zase, doba ne nepodobná té pandemické. Možná jiné viry, ale efekt podobný – většinu z nás to uvěznilo v posteli s horkým čajem a vitamíny.
Přesně chvíle na činnosti-nečinnosti, na které v běžném pracovním soukolí není čas. Čas, kdy potřebujeme jenom tak z podstaty být, vegetovat. Najednou saháme po starých fotoalbech, pouštíme si filmy z osobních filmoték, koukáme v televizi na pořady, se kterými bychom jindy neztráceli čas nebo je vzhledem k jejich vysílacímu času neměli šanci shlídnout. Třeba symbolické Sama doma.
Právě takových pár dní mám za sebou. Strávila jsem v teple domova dva týdny, kdy jsem měla energii tak akorát se šourat v trojúhelníku postel – koupelna – kuchyň – a zase postel.
Z mého seznamu filmů, co jsem chtěla kdy vidět, ubylo vážně pár titulů. Došlo i na zmiňované staré fotky. A tady někde to začalo.
Fotky z mládí (ale už barevné, sorry jako!), co jsem neměla v ruce dlouhá léta a co ve mně vždycky vzbudily velké emoce. Jenže tentokrát nějak víc. A dost negativní. Zejména ty z doby, kdy jsem byla dívka, mladá žena, manželka a matka. Uvědomila jsem si, že z nich na mě velkýma očima vesměs kouká takové zatažené ustrašené NIC. Fotky, z nichž čiší poddajnost, nedůvěra, hodně hluboko ukrytý názor, pokud vůbec nějaký byl.
Nad jednou z nich, na té z tanečních, se mi dokonce až fyzicky připomněl ten pocit. Na ní stojíme, nejen já, ale všechny dívky, ve špalíru v podomácku ušitých, a ne zřídka nepadnoucích šatech, za zády nám sedí naše matky a naproti si nás očima vybírají kluci. Kterou že vezmou do kola? Odečítám z těch jejich výrazů: tuhle ne, ta má moc tlustý stehna…a takhle je poďobaná od akné…tu kobylu s vlasy jak paruka už vůbec ne….hlavně ne tu s tím předkusem…. Jak na porážce. Já, typ Věstonická Venuše, tam mám šaty po starší ségře, co měla oproti mně rovnou chlapeckou postavu, na hlavě trvalou a na krku štrasový náhrdelník od tety Květy. Stříbrné páskové střevíčky, taky zděděné, ačkoliv sestra měla větší nohu.
Ani další fotky mi na optimismu nepřidaly, a tak jsem raději sáhla po TV ovladači. Manželské etudy po třiceti letech od Heleny Třeštíkové. No z deště pod okap! Zejména obrazy z období konce osmdesátek jako by mi rozryly staré rány. To omezené vnímání rolí žen a mužů, podprahově ploché vykolíkování vztahového prostoru, ta nekončící moc rodičů nad dospělými dětmi, společenský diktát a manipulace. Ta bezmoc!
Klik, drama z britského venkova z přelomu minulého století. Pět dcer, každá jiná, pohledem dneška všechny svým způsobem zajímavé. Ne však optikou tehdejší britské společnosti. Ty jsi hezká, tak se dobře vdáš. Ty jsi trochu ošklivá a máš kulatá záda, tak dostaneš věno, aby si tě vzal aspoň syn z vedlejšího stavení. A ty, sice nadaná, ale trochu moc přemýšlivá, ty nám zbudeš na ocet a budeš se o nás starat. A ty dvě zbývající, ještě malé, na ty nezbyde asi ani věno, ani tupoň od vedle, ani starost o rodiče.
Ocejchované, role rozdány, věno rozděleno. A budoucnost předurčená. Opět téměř stoprocentní bezmoc cokoliv, jakkoliv změnit.
Společenské klima před revolucí i přidělení role jsem zažila. A nikdy více v kůži ovce. Už nikdy to ponížení, kdy dívka jen čeká, až si jí nějaký chasník, posilněný už několikerým zapovězeným pivem, vybere do kola. Už nikdy pohrdání intelektuálkou s brýlemi. Už nikdy interrupční komise složené ze zakomplexovaných starých panen a soudy ctihodných uličních výborů.
Taková byla doba, mohli bychom se uchlácholit. Ale to nestačí. Je dobrý si pořád připomínat, jak drsný mohl být osud dívek a žen bez půvabu ještě před pár lety, kdy schopnosti a výjimečnost se tzv. nenosily a každé vybočení z řady bylo nemilosrdnou cestou k odsudku.
Jestli jsem za něco vděčná i v téhle, byť ne úplně bezproblémové době, pak jsou to právě ženská práva. Jsem šťastná, že už můžu projevit svůj názor, ba co víc, že jsem vůbec k nějakému názoru dospěla. Díky Bohu, že už nejsem mladá a nejsem ovce.
Řeknu vám, to marodění tentokrát bylo jedno velké trauma 😊.