Nedá mi to, ale musím reagovat na článek kolegyně Ire Nežít životy jiných. Je pravda, že mojí mamince je teprve 83 let a těší se relativně dobrému zdraví. Zároveň se snaží o něj i trochu pečovat. I když: "Mami, zdá se mi, že to začínáš vzdávat."
K této reakci mě vede nejenom zmíněný článek, ale i hovory s lidmi stejného věku. Mají logicky rodiče podobného věku, kteří čelí stejným problémům. Stáří, chátrající mysli i těla. Blížícímu se konci.
Postupem věku se chtě nechtě zesilují a více na povrch vyplouvají naše špatné vlastnosti a návyky. Jsem si vědom toho, že už i na mě to někdy začíná být znát. A to Ti není 83!!! Seznam mých špatných vlastností a návyků by byl dlouhý. A to pokud bych ho psal sám. Raději si ani nepředstavuji, jak dlouhý by byl, kdyby ho psali moji synové nebo další blízcí.
Přiznávám, že jsem někdy svým známým a kamarádům záviděl některé vlastnosti jejich rodičů. Například liberálnost, toleranci. Samozřejmě jsem byl naivní, protože jsem ty lidi neznal hlouběji.
Nyní, když se bavím s lidmi které znám od naší základní školy nebo gymnázia a porovnáváme, jak se chovají jejich rodiče, nebo jak o ně musí pečovat, začínám závidět sám sobě (a svojí sestře). Z některých okouzlujících maminek a tatínků, které jsem znal, se stávají velmi problematické, silně netolerantní bytosti. Ubývající síly jsou jev, který potká každého z nás. To se nedá nikomu vyčítat. I když třeba mnoho problémů s bolestmi zad či kloubů se daly oddálit, pokud by cvičili. S tím ale už nic neuděláme.
Že z ubývajících sil nemá nikdo dobrou náladu, je vcelku jasné. Problém nastává, když někteří, původně okouzlující lidé, se stávají agresory, vyžadující neustálou pozornost. Někteří dokonce vyžadují, aby jejich děti přestaly chodit do práce a svůj čas trávili jenom s nimi. Není to v mém okolí jediný případ. Argument je jednoduchý: "Já jsem tě porodila a taky Ti věnovala veškerý čas." Argument, že chodím do práce, abych se uživil neobstojí. Máš mít našetřeno a můžeš se uskrovnit. "Místo těch Tvejch dovolenejch můžeme spolu chodit na procházky. Víš jak to potřebuju."
Nebudu popisovat některé extrémně obtěžující, agresivní a ze života peklo dělající požadavky, aby se v nich někdo konkrétní nenašel a nevyčítal mi, že lituje, že se mi svěřil.
Stáří není pro každého
Svěřím se ovšem já. Někteří staří lidé dokážou být odvážní. Stáří totiž není pro slabochy. To je jenom pro statečné a silné povahy. Mozek už není tak bystrý. Tělo nezadržitelně chátrá. Spánek je čím dál horší. Zažívání je čím dál tím problematičtější. Stále méně lidí Vás poslouchá. Čím dál tím méně lidí se o Vás zajímá. Kolem Vás pořád někdo umírá. No mějte z toho dobrou náladu a usmívejte se na svoje děti..........
Moje máma to dává
Nenutí mě, abych jí třikrát denně volal a probíral s ní stupidní seriály. Nenutí mě, abych nepracoval a věnoval se jenom jí. Nevyžaduje každodenní návštěvy. Nevyčítá mi, že mám svůj život. Nenutí mě žít ten její. Nevyčítá mi, že jsem špatně vychoval její vnoučata, že se jí dostatečně nevěnují. Maká na tom, aby byla soběstačná. Vyžaduje jenom minimální péči. A pokud, tak vždycky slušně požádá. I drsný humor jí neopouští. Nedávno jsem jí celý týden nezavolal. Další den mi od ní přišla sms: "Milý synu. Vzhledem k tomu, že Ti nevolal notář, potvrzuju, že žiju. Tak až najdeš čas, ozvi se. Dochází mě pivo. Dík. M."
Pokud mi bude mozek sloužit, budu si to pamatovat a snad se budu chovat ke svým dětem stejně.
Díky mami, že mě necháváš žít.
