Ač se snažím sebevíc a jsem na dovolené v horách, informacím o opatřeních kolem koronaviru se prostě nedá vyhnout, ani je nějak odfiltrovat. Při jakémkoli kontaktu s okolím se toto téma stane dříve či později předmětem diskuse.
Dnes jenom krátce o nebezpečí které hrozí. Stále slyšíme úvahy o tom, že bude nutné zavřít školy od druhého stupně nahoru. V Praze už byly vysoké školy převedeny na distanční způsob výuky.
Toto opatření je prezentováno, jako ekonomicky neutrální, které ekonomiku nepoškodí. Není to pravda. Kromě okamžitých výdajů s ošetřovným, které už jsme si vyzkoušeli na jaře se zapomíná se na škody budoucí. Teda spíše si je odpovědní neuvědomují.
Žádný sebedokonalejší způsob distanční výuky nemůže nahradit a nenahradí off-line výuku ve škole. Dítě se každým okamžikem stráveným ve škole něco učí. Interakce s učitelem, interakce s ostatními spolužáky. Interakce mezi pohlavími. Učí se prosazovat svoje názory, akceptovat názory ostatních. Souhlasit, nesouhlasit. Většinu sociálních návyků. Škola přináší spoustu pohybu. Marie Terezie prostě věděla, co dělá.
O to všechno a ještě o mnohem více dítě zavřením školy přijde. A to ho bude v budoucím životě diskvalifikovat. Každý den strávený ve škole dítěti něco přinese, každý den mimo školu mu něco odnese.
Jsem hluboce přesvědčen, že snížení šíření nákazy uzavřením škol, přinese pouze snížení počtu bezpříznakových nakažených. Možná snížení několika případů hospitalizace. Benefity jsou ovšem proti škodám způsobeným na vzdělání národa zcela mizivé.
Děti už nebyly ve škole skoro půl roku. Tento deficit se v budoucnu prostě musí projevit.
Nechme děti chodit do školy! A ve škole je nechme bez roušek.
