Za posledních pár týdnů je tu pár okolností, které mi mimoděk připomněly, jaké to bývalo, když jsem byla malá a často stonala. To zdlouhavé vysedávání v ponurých chodbách s omyvatelnými zďmi plicního oddělení nemocnice v Klimentské, nerudná sestra a přehlíživá stará doktorka, co se na mě vlastně nikdy ani nekoukla (sama totiž prý neměla děti, a tak je nenáviděla). Vybavila se mi taky tvář mojí unavené starostlivé maminky, co proseděla u mě celou noc, než přišlo ráno a konečně mohla zavolat doktora. Měla pro případ jeho návštěvy vždycky připravenou krabičku amerik (to, aby příště zase přišel!) a vítala ho ve dveřích div ne v pravoúhlém předklonu: dobrý deeeen, pane doktore. Tohle všechno jako by ve mně znovu ožilo.
Obraz 1
Rok 2023. Krásné jaro. Jenže to, že kytky bují a ptáci zpívají, je životu fuk. Krása nekrása, najednou je tu problém. Zdravotní problém. A ne ledajaký. Maminka. Je vážně stará. A teď i nemocná. Ale to není důvod se na všechno vykašlat. A tak bojuju. Bojuju o její naději na ještě pár pěkných chvil. Během tří dnů třikrát záchranka. Pokaždé s jinou komplikací. Nakonec umístění v nemocnici. Péče jak lékařského, tak i ostatního personálu vskutku překvapivě kvalitní. Při návštěvách u maminčina lůžka vážně zírám. A k mamince můžu téměř kdykoliv. Jsem za vše vděčná a dávám to i najevo. Chválím a děkuju.
Jsem ale také zvídavá a ráda bych získala nějaké jiné než jenom maminkou interpretované informace o jejím stavu. Dávám si tedy schůzku s ošetřující lékařkou. Vycházím vstříc její pracovní době maximálně do 15:30 a uvolňuju se z práce. Ne vždycky to jde, však to známe. Mladá sympatická lékařka mě vede do lékařského pokoje: Paní docentka už bude volná, špitá. Docentka? Asi je to s maminkou vážné, pomyslím si.
U stolu sedí korpulentní dáma v letech (tohle sousloví nesnáším, ale jak to jinak vyjádřit, když nevíte, kolik vlastně?). Bez reakce na pozdrav, stále zády ke mně, a aniž by odlepila oči od obrazovky počítače na mě vyhrkne: Tak kde máte sestru? …Prosím? cítím se touhle nejednoznačnou otázkou zaskočena. Já? Sestru? Jako zdravotní? …Ne! Vaši sestru! A sedněte si, paní kolegyně, stačí zasyčet ještě na mladou lékařku... Aaaa, už mi začíná svítat, a tak lakonicky odpovídám: Nevím. A jak to prosím souvisí se zdravotním stavem maminky? Zaujímám asertivní pozici. V tom se na mě docentka konečně, ale zprudka otočí, asi patrně proto, aby se podívala, kdo že si to tady na ní dovoluje. No, helejte se, paní, maminka s námi nespolupracuje a my tady nejsme žádný hotel!
V tomhle duchu pokračuje celá audience – útok x obrana. Polobůh v bílém plášti s tituly před i za s přísedící mladou lékařkou, ukázková nátlakovka těch dvou na své půdě na jednoho bázní o blízkého do kouta zahnaného jedince. Jak snadná to kořist! Jenže, jaká já jsem vlastně kořist, když jsem ten celý tyjátr zavčas prohlédla? Spíš kéž by tomu nemuselo sekundovat to nezkažené lékařské mládě, které od paní docentky mohlo pochytat leda tak aroganci a neprofesionalitu.
Obraz 2
Pořád jaro 2023. Všechno už jen nebují, ale kvete a voní. Je krásný čas. Jenže stres posledních dní si vybírá svojí daň. Přestávám vidět na jedno oko. S tím si vážně nevím rady. A tak dnes nikoliv za maminkou do nemocnice, ale na oční. Hned po práci! Vybírám si tu nejbližší nemocnici a telefonicky se ujišťuju, že mě vezmou.
Musíte tu být ale do 14 hodin, protože paní doktorka odchází ve 14:30, informuje sestra. OK, respekt. Uvolním se tedy z práce (radost už ze mě nemají, ale pochopení, to ano). Sotva tam dolezu, už jsem vážně ze všeho unavená a vynervovaná. Čekám, až vyjde sestra a připomínám se z telefonu. Sestra mi udělá základní vstupní vyšetření a posazuje mě zpátky do čekárny: Paní doktorka je na obědě, tak si počkejte. …Jistě, říkám, aby bylo jasno, že jídlo ctím.
Asi za 20 minut se nade mnou zjeví dvě zdravotnice. Jedna starší, druhá mladší, o to statnější. Obě stojí nade mnou a bez pozdravu mě přibíjejí k lavici palbou dotazů: Jste objednaná? Vy jste ta, co telefonovala? Nahlásila jste se v kartotéce? A odkud jste? A co vám tedy jako je? Už jste to někdy měla? Máte bolesti? Jaký blesky? A proč jste nepřišla dřív? ...A víte, že sem nepatříte! Ta starší štěká už vycvičeně, ta mladší jí zdatně sekunduje. Dobře se to naučila. Na odpovědi nečekají a svůj haf haf monolog ukončí slovy: No, tak to si počkejte. Hází mohutnými zadnicemi a už jsou pryč. Sedím jak přibitá a štípu se do stehna, zda se mi ty dvě jen nezdály.
Čekám dalších 30 minut. To snad mají k obědu rybu! Ha, z poza rohu se vynořuje bílý plášť. Hurá, snad konečně doktorka, říkám si. Ale starší žena posilněna patrně několika chody nemocniční kantýny rychle mizí za dveřmi ordinace. Dalších 15 minut nic. Najednou dveře letí a ke mně kadencí tanku míří lékařka. Vstávám, ale jsem znovu usazena. Snažím se být stručná v líčení mého problému té stojící skále, v sedě a na chodbě. Ale ani jednu větu nedokončím… aaaale, to se stává... no jo, to přejde… to já mám taky a žiju s tím… to si zvyknete… hele, končíme, kdyby něco, kontaktujte svého očního lékaře. Tak na shledanou!
A problém je vyřešen. Sice pořád nevidím, ale prý si zvyknu. Žádné další vyšetření, žádný kloudný závěr. Je přeci po třetí hodině. A padla.
Aby bylo jasno – vážně si myslím, že naše zdravotnictví ušlo od totáče pěkný kus cesty. Jsem přesvědčená, že péče o zdraví je v naší zemi na poměrně vysoké úrovni, systém zdravotního pojištění v jádru funguje a člověk má v téhle zemi velkou naději, že mu bude pomoženo anebo nebude muset trpět. Také lékaři stále stojí v mém žebříčku ctihodných povolání na jednom z předních míst a mých přátel-lékařů si nesmírně vážím.
Ale při vší úctě k bílým plášťům a s omluvou všem, kterých se to netýká a berou svoje lékařské povolání jako službu lidem a poslání, neodpustím si povzdech: kdy už lékaři konečně sestoupí ze svého božského piedestalu a uvidí v nás pacientech především lidi? A kdy už tyhle starý struktury, co si zápočet z lékařské etiky patrně koupily, co nedokázaly za celou dobu budování demokratické společností prozřít a pochopit, že jsou tu pořád ještě pro lidi, kdy už odtáhnou do důchodu?
Je načase, aby generace některých totáčských doktorů, co ustrnuli v brigádách socialistické práce a pořád si myslí, že jsou minimálně polobozi, už odešla z praxe a nekazila svými nedobrými příklady ty nadějné čisté bytosti, co doktořinu teprve studují a mají ideály jí dělat poctivě a lidsky.
P.S. Celý příběh dvou nemocných žen má samozřejmě i mnoho pozitivních aspektů. Jen na to oko pořád nevidím ☹.
