Je léto, doba prosluněných dnů, rozvolněných povinností a dovolených, a tak trochu odlehčeme i své hlavy od těžkých témat.
Téma kabelky by se mohlo na první pohled zdát až příliš odlehčené. Jenomže, to, v čem nosíme s sebou do práce, do fitka či na flám vše, co se nám nevejde se do ruky, není jenom módní doplněk. Nýbrž může to být také doklad toho, v jaké životní fázi se zrovna nacházíme.
Už si vlastně ani nevzpomínám, kdy to přesně bylo, jen vím, že takovým obdobím jsem zcela jistě také prošla. Celý můj život se totiž vešel do zadní kapsy u džín: občanka a hřeben 😊. Kdo nezažil tuhle módu, právem udiveně povytáhne obočí. Ale v pár filmech z totáče je to jasně zdokumentované – komu nekoukala z tuzexových kalhot rukověť hřebenu a zadní kapsa nerýsovala červený dokument, jako by nebyl. Móda našich starších sourozenců, kterou jsme na krátko přejali i my mladší.
Tohle bezstarostné období, kdy vše, co jsme potřebovali, jsme vlastně měli na sobě (a přesto nám nikdy nebyla zima a klidně jsme se komfortně vyspali na zemi na půdě u kamaráda), vystřídalo úplně opačné období, tzv. ruksakové. Aneb musím mít s sebou všechno za sebe i za děti, a ještě něco navíc. Já to pracovně nazývám obdobím nucené migrace. Jak jinak vnímat dobu, kdy jenom přesun z domova do dětské poradny znamenal zabalení obří tašky s plenama, dudlíkama, bryndákama, náhradníma dupačkama, dekou a lahví s fenyklovým čajíčkem, s chrastítky a plyšáky, mastičkou na opruzenou prdýlku… a nesmělo se zapomenout na očkovací a kojenecký průkaz. Na tuhle strastiplnou pouť přes půl vesnice s uřvaným nemluvnětem v kočáře nevzpomínám zrovna s úsměvem. Nezřídka jsem v poradně potkala i Majdu, kamarádku, co měla přirozeně dvojčata. Její taška se dala přirovnat ke sbalenému padáku. A její nervy ke špagátům.
S odložením kočárku tohle ruksakové období jen tak neskončilo. Spíš plynule přešlo do období jsem soumar a zadělávám ve vaně. To bylo období, kdy jen co se děti vykopaly z plenek, začaly vplouvat do žravé puberty. U holčiček, se kterými jsem neměla zkušenost, to bylo asi trochu jinak. Zato z kluků se staly regulérní kyseliny, co snědly, na co přišly. Dvacet rohlíků k snídani pro dva puberťáky byla norma a k tomu dva litry mlíka běžně. Je zřejmé, že pro žádnou kabelkovou eleganci v této době nebyl prostor, moje ramena tak spíš ověšovaly nákupní tašky rozměru stanu. Jednou mě takhle potkal kamarád, to jsem zrovna vedla kolo, na řídítkách čtyři napěchované tašky a na sedle třicetikilový pytel brambor. Koukl na mě a pak řekl: Buď zdráva, vietnamská vesničanko! A pak jedovatě dodal: Dámo, a kde máš rtěnku?
Od ruksaků s dětskými proprietami přes rozměrné rodinné igelitky z nákupních řetězců jsem coby pracující žena moc ráda přešla k objemnějším kabelkách – shopperkám. Tyhle kabelkotašky se tvářily skoro tak elegantně jako opravdové kabelky, a při tom člověk do nich při cestě z práce vrazil hnedle bochník chleba, květák i pivo na večer. A pořád elegantní na podpatcích. Jenže i shopperky měly svá úskalí. Jak známo, nosily se zavěšené na předloktí. Ovšem za předpokladu, že v nich byla právě jenom ta rtěnka a možná pudřenka s kreditkou k tomu. Jenže já tam vždycky narvala celodenní nákup a navrch tu pudřenku. A tak tenisový loket nenechal na sebe dlouho čekat. Dva roky trápení, dodnes preventivně přehazuju z levé na pravou a opačně, abych si tuhle zkušenost už navždy ušetřila.
Na chvíli mě ještě zastihlo i takové elegantněruksakové období, to, když mi kamarádka nadělila značkový městský ruksáček D & G. Byl to takový kompromisní užitkový doplněk, něco jako mezi dámou a šerpou.
A konečně. Konečně je tu období kabelčičky, respektive crossbody. Zavazadla asi rozměru knihy přes ležérně nošené přes rameno. K životu už potřebuju zase skoro jenom hřeben a občanku. Totiž i tu občanku bych mohla nechat doma, protože většinu potřebných věcí mám jako většina lidí v mobilu. V té zázračné krabičce, co nás místo služby zotročuje a klekne přesně ve chvíli, kdy to nejmíň potřebujeme. Jenže my mobil vlastně už potřebujeme pořád, tak se porucha NIKDY nehodí.
Připadá mi, že pro každou naší životní etapu potřebujeme jiné zavazadlo. Něco, co jaksi mimoděk odráží naše aktuální potřeby.
A já se těším na dobu, kdy mi zase budou stačit jenom kapsy. A bez mobilu. Kdy mi nebude zima, ačkoliv jen v tom, v čem jsem vyrazila. A vyspím se u kamaráda třeba jen na prknech půdy. Těším se, že život se mi zase vejde do hrsti rukou. A že budu i tak šťastná.
