V minulém článku Každý dělá, co může… jsem se podělila o Příběh 1, na kterém jsem se pokusila vykreslit, jak lze odlišně vnímat okolnosti a jak nás ovlivňují informace a vzájemná komunikace.
Informace. V dnešním době by se mohlo zdát, že slovo informace je přesně to, co vystihuje současný svět. Informace světem hýbou a vládnou. A přesto, že informací je více než kdy jindy, jako bychom si je i tak neuměli nějak přirozeně předávat a správně komunikovat.
Mikropříběh 2 je tedy spíš o vůli komunikovat a sdílet informace s lidmi, nota bene, když je to součást naší práce.
Příběh 2
Úprky na nádraží jsou mojí už letitou kratochvílí. Stejně tak všechna ta zpoždění vlaků, výluky a kalamity, případně i stopování, když vlaky úplně zruší. Většinou ty okolností dokážu pochopit a tzv. se zařídím. Ale jen, když mám aspoň nějakou informaci, se kterou můžu pracovat.
Ten večer informace byla jasná (ostatně nijak odlišná od té obvyklé): vlak prostě odjíždí ze 3. nástupiště SEVER. Tak to stálo na informační tabuli a stejnou informaci hlásala paní z ampliónu, k tomu ve dvou jazycích. Není co řešit.
Všichni, co jedeme potřebným směrem, se tedy přesouváme na vymrzlé nástupiště a odevzdaně čekáme pod tabulí se směrovkou Beroun. Nejsem asi sama, co tu stojím po pracovním dnu unavená, a tak trochu už „vypnutá“, myšlenkama spíš už doma v teple… Většina očí zapíchnuta do mobilu rolující v něm cokoliv (asi nějaké informace, že 😊?).
Proto není divu, že si mnoho z nás ani nevšímá vlaku na úplně opačném konci perónu. Až když moje periferní vidění zaznamenává podezřele častý pohyb těl v opačném směru, zbystřím: aaaa, copak to tam v dáli je asi za vlak?
Kouknu na informační tabuli – žádná změna. Poslouchám paní z amplionu – 3. nástupiště SEVER. Chvilku sama sebe přesvědčuju, že mám přeci oficiální INFORMACE, tak nepodlehnu davu.
Jenže se ukazuje, že tenhle dav má patrně silnou intuici, protože náš vlak skutečně stojí úplně jinde…a čas odjezdu je TEĎ. Doprčic! Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu?
Už léta nedobíhám vlaky ani tramvaje, a tak se i tentokrát jen vlažný krokem vydávám k ještě stále stojícímu vlaku.
Ne však tak ostatní. Ve vteřině se strhává závod o poslední dveře soupravy. Lidi chytají svá zavazadla, děti, hole a prchají. V tom chvatu ale padá na zem mladá žena, paní za ní už nestíhá zaznamenat karambol a padá na ní, k tomu další dva lidé, až na perónu vzniká hromada těl nápadně připomínající ragbyovou formaci mlýn.
Snažím se tu skrumáž aspoň láskyplně dořvat: nestalo se někomu něcooooo? křičím do klubka. Ale tam nikdo nemá čas na rozbitá kolena nebo rozsypané pomeranče. Vypadá to, že všichni, jak pod drogama necítí bolest, vstávají a pádí dál.
Tomu všemu přihlíží u vlaku klidně postávající osoba v uniformě netečně zírající a připravená s terčem v ruce.
Prosím vás, víte, že stojíte s tím vlakem úplně jinde, než je hlášeno? Podívejte se na tu tabuli nad váma – nic?!
No, já za to ale nemůžu…co, co mám jako dělat?
Co máte dělat? No prostě prosím někam zavolejte, že stojíte jinde, ať to pořád přiblble nehlásí špatně.
Co, co já…. já nic nevim, já s tim nic neudělám, a už se chystal fouknout do píšťalky.
No, ale tam padají kvůli tomu lidi a můžou se zranit, Bože, chápete to?
Nevím, jestli chápal nebo ne. Nezbývalo mi než nasednout do vlaku. Naproti mně paní s rozbitým kolenem a roztrženou taškou.
Bolí Vás to?... Ne, to je dobrý, odbyla svou újmou paní.
A mě se honilo hlavou, jak každý asi dělá, co může. Ale někdo prostě ani to ne.
Jaká škoda!
