Obrázek 1: Do společnosti vstupuje starší elegantní prošedivělý muž s kostěnými brýlemi, do jehož rámě je zavěšená mladá štíhlá gazela s vlasy po zadek, výstřihem skoro tamtéž a s úsměvem jak reklamou na zubní pastu. Pánové při jejich zaregistrování si vzájemně vymění lišácké pohledy a obdivně na sebe pokynou, jako „že fakt dobrý“. Ženy už zvyklé na výměny za mladší sokyně novou společnici zaznamenají s jistým despektem, ale bez komentáře.
Obrázek 2: Do téže společnosti vstupuje starší elegantní a pečlivě upravená dáma zavěšená do rámě mladého vysokého svalnatého atleta, který si při každém pohybu hlavou musí odhrnout mohutné vlny z čela, aby uštědřil společnosti oslnivý pohled. Ženám se tají dech, a když jej konečně naberou, procedí mezi zuby: „Ona už neví, co by!“. Muži pár zaregistrují a vrátí se zpět k tématu debaty, když jeden z nich mimoděk do úvahy začlení poznámku: „Asi syn z prvního manželství, nebo co, ha ha ha“ a ostatní se tomu také zasmějí.
Úskalí věku
Když jsem v mém příspěvku z dubna tohoto roku Věk je jenom číslo čtenářům usilovně podsouvala laskavé nerespektování data svého narození a nabádala je, ať se na něj neohlíží a žijí, co to dá, tak trochu záměrně jsem opomenula dvě úskalí takového počínání: Jednak že společnost jako celek je k takovému přístupu zatím pořád ještě většinově netolerantní, jednak že ne každému je dáno zrát s grácií.
A to obojí souvisí s (ne)tolerancí věku v oblasti partnerských vztahů.
Společenská klišé
Pomineme-li svět showbyznysu a pseudocelebrit, standardy naší společnosti jsou bohužel pořád takové, že zatímco zmiňovaný starší prošedivělý muž vedle mladé ženy ve věku jeho dcery je považován za „pašáka, co ještě umí šlápnout do pedálů“, ženy se takového přístupu mohou akorát tak nadát. Ne výjimečně si takové ženy vyslouží pohrdání a úšklebky, že už nevědí, jak by svůj ztracený pel vyšperkovaly, působí spíš trapně a jsou často označovány za „bláznivky, co neví co se svým životem“.
A přitom současné ženy 50+ dávno nevypadají (ale hlavně nefungují) jako babička na starém Bělidle z románu Boženy Němcové (zmiňované babičce bylo mimochodem 56 let!). Moderní zralé ženy si svým půvabem často zadají s těmi mladšími, jsou běžně v dobré kondici, nad to mají za sebou jak životní, tak profesní zkušenosti, stále a snadněji se seberealizují a prosazují, pracují na sobě a rozvíjejí se. Ruku v ruce s jejich společenským postavením a růstem musel tedy přijít i nárok na zájem a obdiv mladších mužů a partnerství s nimi. Je to vlastně přirozený proces vývoje společnosti, která už zdaleka není založena jen a jen na reprodukci.
Mimochodem, kdo si myslí, že příroda v tomto ohledu nadělila více mužům, když mohou plodit do vysokého věku, vlastně až do své smrti (a není výjimkou, že právě tento akt se jim v mnoha případech stává osudným), je bláhový. Příroda je mnohem prozřetelnější, a proto právě ženy zbavila pokušení mít potomky ve věku, kdy už dávno není potřeba svoje síly drobit mezi pohodový život s partnerem a děti.
Hledět srdcem
Jistě, žena po padesátce už neláká „samečky svými feromony“, její hormony už dopracovaly a vše se chystá k malebnému stárnutí. Co si budeme povídat, i ta kůže už není tak pružná, a tak plavky raději ty celkové. Vrásky mohou slušet, ale ani ty nejsou pro mladé muže žádným extra stimulátorem. Jednou jeden můj známý, lékař, prohlásil: „Na ženskou po padesátce se prostě nedá koukat“. Nebyla jsem naštěstí u toho (to bych ho asi inzultovala!), ale kdybych měla možnost, připomněla bych mu, že na ženu/člověka se dá koukat i jinak než jen očima. Co takhle srdcem, hm?
I kdyby jen chvilku
V mém životě zaujímali (a stále zaujímají) významné místo skoro výhradně mladší muži. A přicházejí – díky Bohu - do mého života stále. Někteří jsou mými přáteli, někteří byli i mými partnery. Mohu říci, že se vždy jednalo o velmi oboustranně obohacující a patřičný vztah. Opravdu.A tak vzkazuji všem zralým ženám a odvážným mladším mužům: Pokud nehodláte bezpodmínečně naplnit svůj vzájemný vztah dětmi, pak je jedno, jak je partner starý/mladý. Důležité je žít s radostí a v souladu. A jak říká jedna moje kamarádka: „I kdyby to mělo být na blbých deset let života, stojí to za to“.
