Tuhle hlášku mám ráda. A vždycky mi pomůže. Možná proto, že svou podstatou jsem tak trochu „posera“, dost těžce se rozhoduji a často upřednostním jistotu před skokem do tmy.
Zkušenosti a realita
V případě změny zaměstnání v 50+ není ani divu; člověk v tomhle věku, byť erudovaný, plný zkušeností a - řečeno terminologií prodejce v autobazaru - relativně „zachovalý“, se musí snažit o mnoho více, než ti narození až za vámi. Všechny ty rádoby vyvážené články a řeči o nediskriminaci dříve narozených se při protknutí se s realitou musí schoulit do ulity a přiznat prohru. Na trhu je prostě padesátník tak trochu Brontosaurus. A bude hůř! Výhledy našich vládních stratégů na odchody do důchodu kolem sedmdesátky jen potvrdí výše napsané. Kdo bude zaměstnatelný v 75? Ano, přeju sobě i ostatním, aby byly v 75 fit a aktivní, ale pracovat 8,5 hodiny denně a pak doma odpočívat při čtení pohádek vnoučatům? To asi nebude parketa leckoho.
Ale nepředbíhejme, je nám „teprve“ 50. A víme, co chceme, a co nechceme. A naší zbraní na kolbišti s HR manažery tu stojí právě ty naše životní zkušenosti a poznání, že není nutné brát práci za každou cenu a své tužby odkládat na později (to taky nemusí přijít!). Že dělat jenom něco, co generuje příjem, ale netěší, na to už nemáme čas. Teď už bychom měli mít tzv. nakoupeno.
Už slyším ty hlasy – té se to mluví, když má za sebou bohatého manžela/milence/dědictví/restituci… Ne, jednak tomu tak není, jednak tohle by neměly být ty pohnutky, co nás k tomu dovedou. Jen zralá úvaha a uvědomění si pomíjivosti naší existence by nás měly posunout někam, kde chceme už konečně být.
Sny a realita
Jako malá jsem chtěla být oděvní návrhářkou. V provinční základní škole a za totáče jsem si o tom mohla nechat jenom zdát, nota bene když dcera ředitelky školy měla stejné úmysly a na oděvní školu braly tabulkově jen jednoho přihlášeného z okresu. To se mi hned startovní čára posunula. Tak jsem vystudovala ekonomii, o které dodnes nic nevím. Pak mi osud do života poslal možnost stát se letuškou. Ouha, neplánované a k tomu rizikové těhotenství mě diskvalifikovalo z úspěšně složených zkoušek a já lítala s kočárem. Ale tahle epizoda skončila aspoň narozením krásného zdravého dítěte. Po revoluci mě osud zavál do vod novinářských, které v té době zažívaly velké turbulence, od diktatury k tehdejší demokracii, to byla jízda! A právě na tomhle místě jsem poznala tolik odvážných a chytrých lidí, protože novináři ani jiní být nemůžou. Možná tam vyklíčilo zrníčko mojí svobodomyslnosti a touha dělat „někdy“ něco, co mě opravdu baví. A protože je toho víc, co bych chtěla, plním si zatím jen dílčí pracovní sny, pěkně popořádku. K tomu samozřejmě ještě po očku závidím těm šťastlivcům, co je jim práce zábavou a koníčkem a k tomu je dobře živí. Ale…
Ne každý najde rovnováhu mezi prací svých snů a odpovídajícím příjmem. Já však pevně věřím, že člověk na sklonku své kariéry nemusí rezignovat, vykonávat monotónní práci a být ukoptěný z cesty za svým platem. Pevně věřím, že štěstí čeká na ty, co jsou ve svých tužbách odvážní, nebojí se zariskovat a své odhodlání pracovat kvalitně a s radostí mají podpořeno zdravým sebevědomím a odvahou to nevzdat. Pevně věřím, že to čeká na vás, i na mě. Když totiž nevystřelíme, nepoznáme, jestli strefíme.
