Doba se mění, snad ještě rychleji než kdy dříve. Možná je to tím, jak se Vesmír také rychleji rozpíná. Všechno je jak pod katalyzátorem. Příroda, lidé, technologie, průmysl, věda…. Chápu, že starší generace, respektive generace těch opravdu starých lidí, může tzv. nestíhat a vnímat svět kolem sebe jako něco, čemu už nerozumí. Jak by řekla moje více jak devadesátiletá maminka: Tohle za nás nebývalo!
Ale bývalo. Lidé se totiž nemění. Rozdíl je jen v kulisách a rychlosti, jak se mění. Vždycky byli lidé dobří a zlí, přející a závistiví, skromní a všeho chtiví, pracovití a líní, věrní a nevěrní, poctiví a zloduši…
Mně na celém tom koloběhu asi nejvíc zajímají právě lidé a to, jak se pod tlakem okolností vyvíjí. Jsou lidé, co přijímají s radostným srdcem vše nové, a pak konzervativci a tradicionalisté, co se brání a chrání již známé a vytvořené. Někdo se před pokrokem uzavírá do sebe, jiný zase pase po všech novinkách a jde s nimi vstříc neomezeným možnostem.
Co ale zůstává, je lidská podstata. Jedinečnost každého, bez ohledu na vše. Lidské nitro. Zajímá mě, jací jsou lidé ve své podstatě.
Abych mohla do lidského nitra nahlédnout, vytvořila jsem si takovou vlastní amatérskou metodu: představuji si, jak se asi ten který člověk chová, když je úplně sám. Dělá něco, co by nikdy před nikým neudělal? Jaké jsou asi jeho nejintimnější rituály? Co skrývá a co nám, jeho pozorovatelům, naopak podsouvá, abychom si o něm mysleli?
Když čtenář dovolí, v této kategorii vážně pominu svět erotických a sexuálních fetišů, i když i tady by to vydalo patrně na hutný článek. Něco ve stylu Spiklenců slasti, jedinečného a odvážného počinu Jana Švankmajera z roku 1996.
Všichni někdy předstíráme a děláme se „nějakými“. Snad jen děti, děti a autisté si počínají, jako by se jich jeviště jménem svět netýkalo. Ale my ostatní, dospělí a vědomí jedinci?
Každý den přijímáme roli někoho jiného, to podle toho, zda jsme v práci, doma v rodině, při sportu nebo s přáteli na pivu. Nebo někým, kým bychom chtěli být. Případně naopak tím, kým nechceme být. Nechceme být jako náš vztahovačný otec, jako naše bláznivá teta, nechceme být jako soused, co střílí ptactvo vzduchovkou, aby nezpívalo… nechceme být jako většina. Naopak chceme být jako nějaký náš vzor, modla, oblíbený herec, úspěšný sportovec, uznávaný politik.
A přesto – jsou tu pořád okamžiky, kdy se projevíme ve své nahotě a čistotě. Jako když se nikdo nedívá.
Je to už pár let, co jsem pracovala pro firmu zabývající se systemickým koučinkem. K tomu, abych pronikla do této metody snadno a rychle a mohla se v tomhle oboru rozvíjet, podstoupila jsem tehdy firemní školení. Vlastně jsem okusila jeden tehdy náš produkt.
Grid International. Zkušenost, kterou je možné udělat jen jednou jedinkrát. Po ní totiž už víte a můžete tento řekněme test osobnosti obehrát.
Sešlo se nás tenkrát asi třicet lidí ze všech koutů Česka a namíchaných z různých oborů – obchodníci, krizoví manažeři, výkonní ředitelé, majitelé firem, právníci, konzultanti… Všechny nás odvezli na jakýsi statek mimo civilizaci, zdánlivě namátkově rozdělili do asi šestičlenných pracovních týmů a přidělili každé skupině supervizora. Následoval důkladně propracovaným systém zdánlivě snadných úkolů a nezávadných až primitivních otázek. To vše po dobu pěti dnů v úzkém spojení všech z týmu ve dne i v noci.
Dál už nemůžu zacházet do podrobností a popisovat, co se dělo, protože bych tak vyzradila know how této metody poznávání sama sebe. Jen vím, že na konci semináře bylo podvědomí každého z nás obnaženo, rozloženo na prvočástice, aby se z nich na konci uplácal zpátky člověk. Ale všichni, co u toho procesu byli, vědí, byli svědky toho rozdílu mezi tím, kdo do skupiny přišel, a tím, kdo proti nim stál na konci.
Tahle zkušenost mě jenom utvrdila v tom, že můžeme ve svém životě před ostatními předstírat, přehrávat, markýrovat a tvořit navenek obraz, že jsme někým jiným nebo že umíme něco jinak. Ale stejně se časem projevíme ve své podstatě. A začneme se chovat tak, jako by se nikdo nedíval.