Snažím se na všech průšvihách a karambolech najít vždy něco pozitivního nebo se minimálně z nich nějak poučit. COVID opatření patrně nikoho moc nepotěší, ale také by nemělo ani moc zarmoutit. Opakuji, řeč je skutečně jen o opatřeních, nikoliv tedy o všech těch nemocných a bohužel i zemřelých, na tom se fakt nic pozitivního najít nedá!
Splněný sen
Asi se mi totiž díky všem těm omezením letos plní můj dávný sen, a sice prožít vánoce jako za Josefa Lady - totiž skromně, v klidu bez velkých dárků, s ořechy v lavoru a litím olova. Není totiž vůbec vyloučené, a spíš už nasnadě, že letošní vánoce budou tak či onak poněkud jiné, nestandardní. Troufám si odhadnout (na rozdíl od našich vládních představitelů si i já, naprostý laik, totiž umím trochu dát dohromady 1 + 1), že předvánoční nákupní běsnění a korporátní mejdany se nám vyhnou. Hurá! Obchody, už teď zavřené, se podle mého hned tak neotevřou a nám nezbyde, než zaimprovizovat, nebo se jen tak v poklidu vrátit k původnímu důvodu oslavy tohoto času narození Ježíše Krista. Ne, nejsem katolík, ale vždycky se tak nějak „polidsku“ v době vánoc snažím zastavit se a uvědomit si, co nám ten biblický příběh má sdělit. V mém pojetí jsou vánoce časem pro lehkou bilanci, uklidnění, uvnitřnění a uvědomění si, jak žiju a co dál s tím mým životem? Zima je vůbec takové období zpomalení se, nabrání síly, snad jistý druh hibernace, což mi přijde jako užitečné, abychom pak zase na jaře vystřelili jako komety. Přímo se nabízí dlouhé večery nepromarnit jen pouhým zíráním do „modrého světla“, ať už v televizi či v počítači a na mobilu, nechat oči úderem páté odpolední jen tak splývat ve tmě, a tak nechala ustoupit naše rozjívené „já“ někam do pozadí.
Šance pro každého
Máme jedinečnou šanci místo bujarých oslav, ze kterých nás pak stejně jenom bolí hlava, místo pachtěním se za dárky, které jsou stejně na dluh, místo přejídání se u štědrovečerní večeře, když pak polykáme jedlou sodu a Febichol, místo kupy dárku pod umělým stromečkem, ze kterých zbydou jenom kupy luxusních balících papírů a jen pomíjivé jiskřičky štěstí v dětských očích…. si jen tak v klidu sami posedět a vzpomenout si na všechny, které máme ve svém srdci, projít se do přírody a požehnat jí, ať se s jarem zase probudí, pojíst třeba jen se slavnostnějším servisem skromnou večeři, posedět v rodinném kruhu, pozpívat, pobýt, rozkrojit jablko a spát jako to Kristovo nemluvně.
A spát až po dárkách!
Můj syn kdysi pracoval pro nejmenovanou dopravní firmu. A protože vánoce už nejsou jenom plné obchoďáky, nýbrž hodně klikání na internetových stránkách, pro dopravce to byly z jednoho pohledu žně, z toho druhého (mého syna) zatraceně těžké období. Kolem dvacátého prosince už měli všichni „dovozci radosti“ takový spánkový deficit, že bylo riskantní je vůbec pustit a dodávkami na silnice. Když jsme na syna jednou čekali se štědrovečerní večeří skoro do půlnoci, troufla jsem si mu zavolat, jako kde že je? „Mami, nebudeš mi to věřit, ale já ještě zavážím! Představ si, že lidi jsou tak dementní, že jsou ochotný čekat na dárky do jedenácti do noci a udržovat ty svoje děti vzhůru, jen aby jim pod stromeček nadělili dárky za šedesát tisíc…. Chápeš to?“ Stejně jako on jsem nechápala. Ty vánoce syn spal tři dny a další měsíc dal výpověď. Pak ještě dlouhá léta odmítal slavit vánoce jako svátky klidu a míru.
Takže, až letos budeme všichni tak trochu vánočně improvizovat, bude to, myslím, jenom dobře. Děti nepotřebují honosné dárky, děti potřebují neutahané milující rodiče, nebo někoho, kdo rozumí jejich tužbám a umí se s nimi radovat.
Vánoční přání v říjnu 🙂
Já si samozřejmě přeju, aby se ten „chlupatý míček koviďáček“ už někam konečně uklidil, nejlépe zmizel. Ale hlavně nám všem přeju „nenařízený“ klid a dopředu veselé vánoce a hodně zdraví, což už teď vůbec nemůže znít jako klišé.