Výdobytky moderní civilizace mají člověku sloužit, ne ho zotročovat. Momentálně jsme přikováni k obrazovce mobilního telefonu, který nás nejen spojuje s blízkými, ale také se zbytkem světa, lidského vědění a neomezeným přísunem zábavy. Jsme jeho pány nebo otroky?
Zasíťovaní
Rychlost, s jakou nám do života vtrhly sociální sítě, je ve zpětném zrcátku opravdu fičák. Je jen málo statečných, co ze zásady odolali jejich svodům. Jsou i tací, co touto statečností maskují neschopnost se nalogovat nebo strach, že by se svět o nich dozvěděl něco, co se bojí si sami přiznat. Když je ale podrobíte křížovému výslechu, nakonec vždy najdete nějakou „sociální síť“, ve které jsou. Ať už je to LinkedIn, bez kterého by si nenašli práci, online seznamka nebo skupina „Pánská jízda“ na WhatsAppu.
Média mě 20 let živila, považovala jsem tedy za svatou povinnost většinu sociálních sítí vyzkoušet. Naštěstí jsem si včas pořídila děti, takže ty nejnovější hity typu TikTok jsem si už instalovat nemusela a stačilo chtít po svých teenagerech mediální školení. Každopádně mě vždy bavilo přemýšlet na tím, jak a proč na sítích lidé jsou, komunikují, konzumují (obsah) a v poslední době i nakupují.
Fejsbuk? Trapný!
A jak stárneme, stárnou s námi i naše zvyky. Je objektivní fakt, že Facebook je diskotéka pro starší a pokročilé. Protože kdo si na něj zvyknul, má už své skupiny a bubliny.
Naskočit do jakékoli jiné aplikace je čím dál těžší. Jen dívat se na Snapchat nebo TikTok fyzicky bolí. Představa, že se za chůze fotím a ve zlomku vteřiny doplním fotku 36 emotikony, gify, hláškami a filtry? Toho už můj mozek prostě schopný není. A hlavně bych to neměla komu poslat, protože moje sociální bublina je na tom podobně. Na druhou stranu jsem schopná, na rozdíl od své dcery, zkonzumovat několik stran psaného textu.
Je snadné na sociální sítě nadávat. Jasně, soukromí neexistuje, ani když si ho pečlivě nastavíte. Ale každý má svobodně pod kontrolou, s kým se propojí a koho sleduje. Stejně tak to, jaký „mediální obrázek“ o sobě tam tvoří. Jestli chce jen načuhovat ostatním do života (z kterého ovšem uvidí jen část), nebo se něco naučit. Bohužel si řada lidí zvolí i variantu, že si v tomto prostoru vylije frustraci. V tom jsou sociální sítě velmi demokratické. A nebezpečné.
Co vidíš? Tak vidíš.
Pro mě jsou sociální sítě hlavně svobodně zvolenou prokrastinací. I když jí maskuju jako seberozvoj (články typu „5 způsobů, jak zhubnout 20 kg za týden“), pracovní inspiraci (nekonečné množství fotek plisovaných sukní) nebo jazykový kurz (jakékoli video v angličtině) 😊
Sdílet na Facebooku nebo Instagramu elementy ze svého života mi ale vždy poskytovalo a poskytuje radost z tvorby. A radost z pozitivní zpětné vazby. Snažím se pořád myslet na to, že jde o mediální realitu, paralelní svět. A protože v něm já hledám zábavu a krásno, snažím se i zábavu a krásno sdílet. Tvořím svůj mediální obraz, ve kterém není strach, bolest, hádky, beďary, bordel v kuchyni, propadlá technická na autě ani pokleslá literatura. Sdílím neautorizované fotografie svých dětí, kde se vzácně objevuje úsměv. Hraju si s kompozicí fotek okamžiků, které bych si dala na nástěnku. Do výkladní skříně.
A tak je potřeba sociální sítě vnímat. Jako výkladní skříň. Je jen na nás, co vystavíme a okolo kterých budeme chodit. Výlohy jsou ale i způsob jak přilákat zákazníky a business potenciál propojených zákazníků (včetně jejich osobních dat) může být obrovský. Především ale mohou být velkým zdrojem inspirace, kontaktů a vzdělávání. A při troše péče a pochopení není třeba se jich bát.
