Je to cit, který může samozřejmě zažít pouze ten, kdo si vlastní děti pořídil. Můžeme mít samozřejmě rádi i děti svých partnerů či děti cizí, ale ruku na srdce. Pokud by se topily 2 děti, z toho jedno by bylo Vaše vlastní. Odpověď na otázku, které byste zachraňovali jako první je jednoznačná. Výchova je proces, během kterého člověk zažije snad všechny pocity, které Vás napadnou. O tom ale moje úvaha nebude. Chci se zmínit pouze o dvou zásadních typech lásky k dětem. Jedna je bezpodmínečná a ta druhá bezvýhradná.
Ta první, bezpodmínečná je ušlechtilá, obohacující nás rodiče a dává kotvu dítěti. Není však nekritická. Dítě má mnoho potřeb, ale bezpodmínečná láska rodičů je ta největší. Člověk - dítě cítí ukotvení a jistotu, protože ví, že je bezpodmínečně milován, ať se děje co se děje. Stejně tak ať udělá cokoli.
Druhou láskou je bezvýhradná (myslím, že se jí říká opičí). A ta je devastující. Pro obě strany. Bezvýhradná láska devalvuje i tu bezpodmínečnou. Člověk - dítě přichází o kritický pohled svého rodiče. Kritický a zároveň láskyplný. Kritika je svým způsobem nepříjemná oběma stranám. Tím, že dítě miluji bezvýhradně, nedávám mu velký kus lásky. Něco podstatného pro něj nedělám. Něco zásadního mu nedávám.
Protože své děti miluji a budu je milovat až do své smrti, přeji jim jenom to nejlepší. Každému bych bez váhání dal svou ledvinu. A protože je miluji, jsem přesvědčen, že k nim musím být nejkritičtější ze všech lidí co znám. Přece je nemohu připravit o láskyplnou, ale tvrdou a věcnou kritiku. Dělám to tak celý život. Mnohdy jsme byli ve sporu, někdy jsme spolu chvíli „nemluvili“, ale výsledkem jsou kvalitní lidi, kteří jsou i v životě odolnější - snášejí lépe kritiku. Jsou odolní. Jsou sebevědomí. Jsou aktivní. Jsou tvrdí a zároveň soucitní.
Protože Vás miluji, jsem připraven Vám poskytnout věcnou kritiku.
