Fakt, že většina toho, co prožijeme, se ukládá do našeho podvědomí, je už chronicky známý. A tak potom není divu, že čím dál tím častěji svěřujeme naše zakuklené ukřivděné „já“ do rukou psychologů, psychoanalytiků a ne zřídka i psychiatrů, aby to nějak opravili. A nemusí jít jen o nějaká zjevně velká traumata, ten náš software může být zanesený úplnými maličkostmi, které ve velikosti obra vylezou na povrch, když se nám to nejméně hodí.
Moje sestra byla o čtyři roky starší. A jak už to bývá, byly jsme každá úplně jiná. Jak já říkám; pravidlo naprosté odlišnosti dvou sourozenců. I když jsme si byly svým způsobem podobné (a bylo na první pohled jasné, že jsme sestry), sestra vypadala jinak než já, myslela jinak a také jinak fungovala. Prostě byla tzv. jinak založená.
Motory, benzín a kost
Setru bavily rychlé motorky a auta, kamarádila téměř výhradně s klukama a voněla po benzínu. Na stěně našeho společného pokojíčku jí visel plakát Lelly Lombardi (toho času závodnice Formule 1), a poslední model Fiata Cupé. Měla taky úplně odlišnou postavu – štíhlé a navzdory malé postavě poměrně dlouhé nohy se štíhlými stehny, boky rovné, pas moc ne, ale zato široká ramena, na která jí splývaly krásné dlouhé vlnité vlasy, dědictví po tatínkovi. Jakmile dospěla, mohla se pyšnit i dokonalým dekoltem a kluci šíleli. Ale ona nosila raději tričko ke krku a kalhoty s laclem. Do školy se jí moc chodit nechtělo a do tanečních jsme jí museli přemlouvat. I tak je nedochodila. V sedmnácti se zhlédla ve svém budoucím muži a odešla za ním z domu.
Baroko, kam se podíváš
Už když jsem se narodila, bylo jasné, že na svět přišel takový malý roztomilý „Otesánek“. Tatínek si samozřejmě přál syna, co mu, jakmile to půjde, vrazí do ruky flintu a naučí ho střílet. A tak se mu pro jistotu narodila holčička nejholčičkovatější. Moje panenky byly vždy perfektně oděné a jejich garderoby složené v úhledných komínkách. Hodiny a hodiny jsem dokázala strávit na zahradní houpačce s pohledem k nebi, dokud se nesetmělo a nevyšly hvězdy. To jsem vždycky seskočila a běžela se zeptat táty/mámy, jak se jmenují, jak jsou asi daleko a jestli je tam život a….? Moje rodiče nebyli na moje otázky moc zvědaví, a tak mě dali raději spát. „Naše Irenka je taková pěkná“, říkala maminka návštěvám. Tohle znamenalo jediné – že jsem baculatá. Moje nohy byly krátké a stehna tlusťoučká, pěkně vyklenuté bříško a nad ním úzký hrudník. Vlasy jsem měla stejné barvy jako sestra, ale rovné, slabé a jako sláma. Po mamince. Proporce buclatého barokního andělíčka mi vydržely až do puberty, kdy se mi pas trochu prohloubil a hrudník vyplnilo „něco“ velikosti 1+. Škola mě milovala, do tanečních jsem se téměř štěstím protančila a na svého muže jsem si počkala do dvaceti.
Naše rodiče nás upřímně milovali obě stejně a nedělali v naší výchově ani přístupech rozdíly. V mnoha ohledech to mohlo fungovat, až na ten šatník! To, že jsme každá úplně jiná, nikoho ale v naší skromné domácnosti nezajímalo.
S Fittipaldim do školy
Maminka vždycky na konci léta před začátkem školy probrala naše skříně, aby zjistila, z čeho jsme vyrostly a co se musí koupit nové. Tedy sestře! Protože ta neměla po kom dědit. A já? Moje už tehdy o mnoho ženštější tělo bylo „znásilněno“, nacpáno do obnošených svršků, ať tak či onak, nějak to půjde. Tesilové, střihem chlapecké kalhoty do zvonu, praním spečený a nošením opět vytahaný vlněný pletený svetr, tričko s Emersonem Fittipaldi, šálu s autíčky a cvičky s utrženou gumičkou. Zdaleka jsem nebyla smutná z toho, že nemám nic nového. Ale, Bože, ta tématika! A ty proporce! Všechno se muselo tak o půl metru zkracovat kvůli mým krátkým nohám. Všechno se muselo v pase zabírat kvůli mé postavě „hruška“ (= útlý pas, široké boky). A také přes hrudník se muselo vždy pár centimetrů ubrat, jak potupné! Boty naštěstí moje sestra často obnosila tak, že už nebyly použitelné. Další mojí šancí bylo, že mi noha vyroste více a boty mi budou malé. Ale ani to nevyšlo a zastavila jsem se na čísle 37 (sestra 38). A šaty do tanečních? To byla totální katastrofa, ty musela vzít do svých odborných rukou švadlena. „Hoooolky, vždyť vy jste každá jiná“, dostalo se poměrně významného upozornění mojí mámě. „No jo no, to se nedá nice dělat, ona to Irenka nějak zvládne“, přešla tuhle indicii maminka po svém.
Z průšvihu záměr
A v tom to právě bylo. Musela jsem se s těmi sestřinými povedenými „outfitíky“ prostě nějak vyrovnat. Mohla jsem sice jednoho dne rozstříhat svému dítěti nejlepší rifle nebo vystřílet nejmenovanou školu včetně školníka, ale bylo elegantnější z „křivdičky“ udělat výhodu.
Když mi bylo jedenáct, ušila jsem si svoje první šaty. Když mi bylo třináct, navrhla jsem a vytvořila kamarádkám šaty na vystoupení. Když mi bylo patnáct, měla jsem svůj šatník už plně ve svých rukou a často jím dokonce omračovala i ostatní. Chtěla jsem jít studovat oděvní průmyslovku a stát se slavnou oděvní návrhářkou. Přihlášku na školu mi ale kvůli tatínkovu politickému profilu tehdy ředitelka školy nepodepsala. A tak se ze mě stala tak trochu amatérská návrhářka a módní guru v jednom. Dnes mimo jiné radím lidem, jak svůj šatník obohatit, jak nosit to, co podtrhne jejich osobnost, co sluší té či oné postavě. Jak najít svůj styl a nebát se projevit svoje „já“. Vždyť každý je tak jedinečný!
A psychologovi nechám vydělat jinou svojí životní křivdou 🙂.
