Mezinárodní agentura PISA, která provádí pravidelné srovnání studijních výsledků patnáctiletých studentů na celém světě, opět musela potvrdit drtivé vítězství Finska. Zajímavé na tom ale je, že úspěch finského vzdělávacího systému už po léta zajišťují mladé Finky, které v testech naprosto válcují kluky. Ukazuje to na trend, že ženy proces emancipace vzaly sakra do svých rukou.
Tahle informace mě vlastně nijak zvlášť nepřekvapila, spíš podpořila v k zamyšlení nad současnou a možná i budoucí krizí mužů ve společnosti. A vedla k dalšímu zamyšlení nad jejich rolí a pozicí.
Přiznejme si to: nemají to teď muži vůbec lehké. Hledají svojí roli ve společnosti, která se již několik let začala ve jménu rovnoprávnosti odvracet od klasického patriarchálního uspořádání světa. Změny role mužů jsou však v současném světě jen přirozeným důsledkem nelehké cesty žen za tímto cílem.
Stále hodně pracují a budují svoje kariéry, mají své koníčky, sportují, stále upouštějí ventil v rychlých autech a v pivnicích… Ale také stále častěji tráví čas se svými dětmi a zapojují se do aktivit, které kdysi připadaly výhradně ženám. Dokonce na ně v mnoha případech přestal být vytvářen po staletí přetrvávající tlak na tzv. zajištění rodiny. Teď, když ne zřídka ženy vydělávají více peněz než oni, mohou zůstat třeba s dětmi doma na rodičovské dovolené nebo si ulevit prací, která je jenom baví.
Výkupné však ne sebe nenechalo dlouho čekat. Proces emancipace vnesl do mužského světa jakýsi neklid, obavu a tápání, jak vlastně svoje postavení ve společnosti uchopit? A z téhle nejistoty, jak víme, nemusí vzniknout nic dobrého.
Mužů, co vlastně tzv. neví, co se sebou, a obavy, aby nepůsobili ve svém empatickém konání příliš zjemněle až zranitelně, je stále více. Stále více jich řeší (samozřejmě ne na venek, ale jak je mužům vlastní, v sobě), jak vyladit to, co cítí, s tím, kam ho společnost či okolnosti doteď tlačily. Není ojedinělé, když ve svém hledání a nenalézání vlastní rovnováhy pak propadají „trudomyslnosti“ a plní ordinace psychologů. Však i muži už mají svojí organizaci, která jim radí, jak svoje mužství uchopit, a mohou zde najít i jisté zastání.
Jenže, aby to nebylo tak jednoduché, ani ženy nechtějí příliš empatické muže, co řeší teplotu jejich mateřského mléka a dostatečnou nezávadnost hraček. Takový muž, a není se co divit, ženě neimponuje a ona jej přestává brát jako rovnocenného partnera. Je to rozpor, který tak trochu nahrává otřepanému (a mně nelibému) rčení: žena neví, co chce, a nepřestane, dokud to nedostane.
Jsou i tací muži, co nepřestávají zvedat vlajku pánů tvorstva a bijí se za stará uspořádání. Jenže většinou formou, která je víceméně pro současný svět už nepřijatelná. Takže jsou spíš bohužel k smíchu.
Mačismu je evidentně odzvoněno. A už teď je jisté, že společnost se nemůže vrátit k tradičnímu modelu muž vládce – žena služka.
Ale jaká forma soužití a společenského postavení mužů a žen je optimální, aby složitý vztahový systému i společnost fungovaly a všichni v tom byli spokojeni? Ženy si vybojovaly nějaké pozice a vypadá to, že spokojené začínají být. Teď je řada na mužích, aby se ustálili v nějakém společensky i sociálně upokojivém postavení, které nebude budit rozpaky ani na jedné straně.
Bude zajímavé sledovat, jak se společnost v tomto ohledu bude dál vyvíjet. Zda se najde rovnováha mezi ženskou průrazností a navěky matkou a muži pány tvorstva a empatickým rodičem.
Jestli čekáte návod, ne, žádný nemám. To by bylo na Nobelovu cenu. Ale jisté je, že muži to hledání pevné půdy pod nohama musí ustát a zůstat v očích žen bojovníky. Aspoň v boji o naše srdce.
