„Tak 152, paní Petráčková“, řekla doktorka v ordinaci mojí téměř devadesátileté mamince, když jí změřila. „Cože? Jak 152…?“ „No 152 centimetrů měříte,“ zopakovala lékařka. „To není možný, vždyť jsem měřívala minimálně 160! Tomu neveřím, tomu nevěřím...“, bránila svých životem ztracených 8 centimetrů maminka. V tu chvíli jsem se zděsila - takže, jestli porostu do země v důsledku stárnutí takovým tempem jako moje maminka, budu muset se svojí startovní výškou 158 cm v sedmdesáti žádat o výjimku při řízení motorového vozidla a v devadesáti, to už budu hotový trpaslík!
Kdyby autor knihy Hobit, aneb Cesta tam a zase zpátky, R. R. Tolkien, nežil o pár let dříve, podezírala bych ho, že se nechal inspirovat naší rodinou. Tatínek, byť duchem velký muž, nepřesáhl 165 cm a maminka si vyvzdorovala těch již zmíněných 160. Co asi mohlo spojením těchto dvou jedinců vzniknout? Sestra zopakovala poctivých 160 cm a já,byť donošená a standardně živená pouhých 158. Jsme prostě Hobiti.
Abych tohle hobití prokletí trochu přetnula, rozhodla jsem se svým potomkům malinko pojistit lepší výšku. A tak jsem nastudovala genetiku a začala randit s těmi nejvyššími kluky z ročníku, promenádovala se v blízkosti basketbalových hřišť a zapsala se do smíšeného volejbalového týmu (ze kterého mě po pár nepozorovaných přesunech pod sítí do pole soupeře vyloučili). To muselo vjít. A vyšlo – otěhotněla jsem s urostlým ligovým fotbalistou a narodil se mi kluk jako buk. Teď už jsem se jenom mohla modlit, jestli to ta genetika nějak nepopletla a také z něj ten buk vyrostl. Moje sousedka, podobně nevelká a o pár let starší, se mi podívala do kočárku, zavzdychala, chytla si svého skoro dvoumetrového partnera za ruku a odvedla ho domů. Za devět měsíců se jí narodil také syn. Krmili jsme ty naše potomky, jak to šlo, aby pořádně vyrostli a byli z nich urostlí chlapáci. V mém případě to dopadlo uspokojivě – syn dorostl do krásných 183 cm a výškově se zařadil do standardu. To se sousedkou si genetika zahrála betla a její syn vyrostl jen o něco málo, než ona sama. A to měla podstatně lepší genetický materiál!
Nejen genetika
Příroda si s námi v mnoha ohledech pěkně zahrává, to bezpochyby. Ale co se výšky týká, tam přidává a současná populace je na tom líp a líp – populace roste. Mladí muži dneska většinově přerůstají své otce a dorůstají výšky, která je elegantní a sexy. Ale co mladí muži, to mladé dívky dnes rostou jako z vody a i u nich je trend vyššího vzrůstu neoddiskutovatelný. Tady není na vině jen genetika, ale je tu evidentní vliv zdravějšího životního stylu, a to už jejich rodičů, a dostupnost kvalitnějších potravin obecně. Dnes už neznám skoro žádného potomka kamarádů , jenž by nedorostl alespoň rodiče, většinou je o mnoho centimetrů přerostli. A to je pak radost, ty maturitní plesy nebo promoce, kdy nedosáhnu ani na jejich rámě a pro tetkovské políbení se výrostci musí něžně sklonit.
Čert ví, jak bych na tom vzrůstově byla, kdybych se nenarodila válkou vyhladovělým a podvyživeným rodičům a sama konzumovala jen samé kvalitní jídlo. Možná bych dnes tolik nevlála v metru, neobtiskávala rtěnku na záda všem v davu a nežádala pořád někoho, ať mi pomůže sundat z regálu to či ono. Na druhou stranu jsem nikdy z malého vzrůstu neměla komplexy a také mě to (až na ten volejbal) nijak zvlášť nelimitovalo. A o ty vzrostlé muže jsem také nikdy neměla nouzi, vždyť vzhlížení se mužům tolik libí, že?
Výška = nadhled?
Jen tak trochu závidím těm všem novodobým gazelám a elegánům, jak se v těch přidaných centimetrech pohybují a vidí vše tak nějak z výšky. Pokud to dává nové „vytáhlé“ generaci i patřičný nadhled, pak jim těch pár centimetrů ovšem upřímně přeju. V takovém případě na velikosti (ne)záleží.
