Nejsem žádný exhibicionista, spíš naopak. Vlastně, ačkoliv si to mnoho lidí kolem mě nemyslí, jsem poměrně stydlivý a cudný člověk. Aspoň co se prvoplánové nahoty týká.
Jistě, nemám problém udělat rychlou „malou“ potřebu někde u stromku v lese, kde mě může omylem a zezadu spatřit akorát tak houbař. Nebo si převléknout krytá jen sporým ručníkem mokré plavky někde v koutku rybníka. Neproducíruju se ovšem ani po své zahradě v nedbalkách či bez a nesvlékám se okázale na nudistické pláži tak, aby si mě každý všimnul.
I když - není nahota jako nahota!
Před pár lety jsme společně s kamarády plánovali dovolenou, takový návrat do míst, kde jsme kdysi my s kamarádkou absolvovaly kurz břišních tanců - na istrijskou Lanternu, Tenhle poloostrov vládne snad všemi úrovněmi ubytování a svou rozmanitostí dokáže uspokojit jak náročnou tak skromnou klientelu. A mimo jiné levá část Lanterny je vyčleněna pro vyznavače naturismu, je to jedno z největších evropských naturistických center.
„Do té nudistické části nejedu, s tím nepočítejte“, hlásila jsem dopředu, kdyby někoho tato varianta vůbec napadla. „Ale je to tam lacinější“, už začaly padat argumenty. „Jen přes mou mrtvolu!“, přidávám hlasitě.
Asi po týdnu volá kamarádka. „Tak do té normální části už v tom termínu volná místa neměli, tak jsme to vzali do té nudi…Ale tam můžeš být i v plavkách, neboooj“, rychle chlácholila.
Vidina dovolené strávené sama na Berounce nebyla sice tak strašná, ale tyrkysové průhledné voňavé jadranské moře bylo prostě MOŘE, co tak miluju. „Ale JÁ budu chodit k moři v plakách, jasný?!“, cenila jsem zuby na všechny, aby si nemysleli, že snad uvidí něco víc, než můj obnažený kotník.
Naši přátelé jeli o pár dní dříve a nadšeně referovali jenom v superlativech. Naše cesta autem s kamarádkou na Istrii na jeden zátah nebyla vůbec osvěžující, zejména poté, co jsme na dálnici strávily několik hodin v zácpě. Když jsme už při setmění dorazily před brány resortu, byly jsme už pěkně unavené. „Vidíš to, co já?“, kulila jsem svoje zarudlé oči do osvětlené tmy a nevěřila jim. U brány stál snědý, co snědý! do černa opálený chlapík JEN v bílém tričku a sandálech na nohou, Jinak NIC. Nestačilo, že tam stál, jak ho příroda stvořila, rozešel se k našemu autu a lámavou češtinou (patrně rozeznal českou SPZ) už na nás hovořil. „Bože, on jde s tím…. s tím… přímo k nám!“, svoje rozpaky jsem schovávala za dlaně na očích. Ty jsem nesundala, ani když nás s úplným klidem a „s tím“ navedl do recepce.
„No to si snad děláš p---l“, láteřila jsem kamarádce. „Tohle nedám, tohle ne,“ opakovala jsem dokola, což mi bylo úplně k ničemu. „Že já nezůstala OBLEČENÁ u Berounky!“
V apartmánu nás přivítali přátelé kamarádky, opět úplně nazí! Soničku jsem viděla asi podruhé v životě, Vladimíra poprvé. Uf. A čekal nás společný týden v jednom bytě.
První den jsem se na pláž vyzbrojila standardní výbavou a na sebe oblékla plavky a pareo, aby nebylo hned všechno tak vidět. Moji přátelé odcházeli na pláž již rovnou pouze v rouše Adamově. Už v tuto chvíli jsem vypadala podivně já, nikoliv oni. Ale neustoupila jsem ze svého předsevzetí. Na pláži byli už všichni nazí a tak snědí, že žádná nahota vlastně ani nebyla patrná, postřehnutelná. Lidé se nazí koupali, posedávali v párech či hloučcích na sluncem vybělených oblázcích a diskutovali, nebo se přemisťovali do nedaleké kavárny, pokuřovali, hráli volejbal nebo cvičili Tai chi. A, světe (Ire) div se, mezi nimi žádní čumilové, jen lidé co si užívali Slunce na jejich svobodných tělech. A velký respekt.
Mě studily mokré plavky a tlačily šňůrky za krkem. Začala jsem jim trochu závidět.
Zkrátím to.
Druhý den jsem v apartmánu nechala pareo a vyšlapovala si na pláž „jenom“ v bikinách. Třetí den jsem u moře odložila horní díl plavek. Čtvrtý den jsem si po páté, kdy už část lidí odešla z pláže, sundala dolní díl plavek a jako kočka se protáhla na rozpálených kamenech. Pátý den jsem šla na pláž už jenom v průhledném pareu a už už se těšila, jak ho na pláži shodím a dám i já plnou svobodu svému tělu. A pozor - šestý den jsem šla zcela nahá do supermarketu, stála frontu mezi dvěma nahými muži u pokladny a večer se střetávala se stále ne úplně poznaným Vladimírem u plotny při přípravě večeře. Poslední den jsem šla cvičit ÚPLNĚ NAHÁ ranní jógu, u které, jak známo, jsou pozice, kdy už snad víc viděl jen gynekolog.
Domů jsem se vrátila zrelaxovaná, jak snad nikdy, krásně opálená VŠUDE a nadšená krásou lidského těla, byť nedokonalého. „Kdy pojedeme zase?“, žadonila jsem jako malé dítě o zopakování takového zážitku. „Já už nechci mít nikdy na sobě mokré plavkyyyyy,“.
Nejen díky této zkušenosti, ale i díky jógové a masérské praxi už dávno vím, že lidské tělo je ale vlastně dokonalé a krásné. Dokonalé v mnoha ohledech, a ten estetický je jenom jedním z nich. A nahota je také o vnitřní svobodě. A tou, pokud jsme ji schopni s někým sdílet, dokazujeme druhému, že jsme vlastně svobodní.
