Nevěra. Temná sestra víry, důvěry, … Nevěrní můžeme být lecčemu – své vizi, svému přesvědčení, myšlence, i sami sobě. Těch rovin je mnoho. Ale nevěra partnerovi je právě ta nejvíce častá.
Co lidstvo existuje, potýká se s tím pokušením. Je to tak opojné, tak tajemné, tak dráždivě nebezpečné. Jiné, protože kradené a chutnající úplně jinak než doma.
Podle dostupných průzkumů je během manželství nevěrných až 65 % ženatých mužů a cca 45 % vdaných žen. Tato čísla jsou ale víceméně orientační, protože jednak se k nevěře ne každý hodlá přiznat, jednak je otázkou samotná definice nevěry.
Vždycky se sama sebe ptám: jak je možný takový rozdíl? Jak to, že nevěrnic je méně, než něvěrníků? S kým je tedy nevěrná ta většina mužů, když nevěrnic je méně?
Ovšem důležitější je možná zmíněná definice nevěry a hranice mezi tím, co ještě není a co už je nevěra. Tak například statisticky je zdokumentováno, že pětina dotázaných nepovažuje za nevěru flirt, líbání nebo sex na jednu noc. Tedy to, co může být pro někoho už takříkajíc přes čáru.
Právě tyhle hranice uvnitř každého u nás – co je a co není nevěra – dělají ve vztazích pěknou rotyku. Každý máme v sobě nastavený odlišný práh vnímání nevěry, jejím detektorem by mohlo být třeba váha našeho svědomí. Většinou je jím ale veřejné mínění, to společenství pavlačových drben a samozvaných moralistů. Jistě, existují nějaké nepsané normy pro partnerské chování, ale v současném světě, při odlišnosti obyvatel různých zemí, kultur a náboženství, při hledání dalších variant pohlaví, explozi nových identit…je možné vůbec jasně stanovit, co vlastně nevěra je?
A to se pořád ještě pohybujeme v rovině fyzické nevěry. Ale co taková mentální nevěra? Kdy na někoho myslíme víc než na svého partnera. Kdy s ním v duchu rozmlouváme, naše hlava je plná představ, jak by se takový mentální objekt zachoval, jak by gestikuloval, mluvil, dýchal, voněl…kdy se s ním v duchu milujeme?! Pro někoho může být taková nevěra více nepřijatelná než ta fyzická.
Když ale zůstaneme u klasiky, kdy jsou přitahováni dva jedinci mimo svůj oficiální vztah, musíme si přiznat, že téměř vždy je štěstí jedněch vykoupeno destrukcí štěstí těch druhých. I když se nakrásně nevěru podaří uchovat v tajemství, tíha takového břemene se časem pronese. A my nejsme Šerpové. Anebo naopak, když se rozhodneme nevěru tzv. zlegalizovat, opustit svoje stávající partnery a vydat se s milencem společným životem, téměř vždy za sebou zanecháme stopu zrady a ztrátu důvěry. Když jde o bezdětné páry, učiníme nešťastnými minimálně dva, když jsou ve hře i děti, pak jsou to minimálně tři a více. A asi není nutné zmiňovat, jak destruktivní všechny tyhle odstíny červené mohou mít pro tyhle nedobrovolné aktéry – děti. Ty si své představy o víře totiž teprve utvářejí.
Ještě si neodpustím připomenout stále trvající genderovou nevyváženost v přístupech k nevěře žen a mužů. Zatímco muže ještě pořád nevěra v očích společnosti vynáší a muž si vysluhuje poklepání na rameno, na ženskou nevěru se vztahuje přísnější měřítko a nevěrná žena je pořád spíš zavrženíhodná.
Pak jsou tu ovšem i takové bizáry, jako je marketing nevěry, jinými slovy využití nevěry ve prospěch nějaké kampaně. V takových případech je obvykle nevěra přímo vyfabulována tzv. na míru. To, aby přidala nějaké osobě na atraktivitě. Jedná se o velmi odvážnou až riskantní praktiku politických píáristů či marketingových mágů show byznysu, aby pomocí skandalizace vyvolali zájem o určitou osobu, nebo naopak odvrátili pozornost od něčeho, co se má stát marginálním.
Nevěra, nevěra, nevěra… na sto způsobů a v tisících variantách. A tak jenom popichuji k dalším zamyšlením na tímto fenoménem 😊.
V závěru si ještě jednou pomohu statistikou: je dokázáno, že zatímco ženy jsou spíše schopné nevěru muži odpustit a dál v partnerství pokračovat, muži jsou v tomto ohledu méně tolerantní. Jenže úskalí ženské nevěry je v tom, že ženy totiž většinou nedokážou zcela oddělit sex o citů, a tak se nevinná nevěra může velmi lehce přetavit ve vzplanutí, které za sebou nechá spáleniště rozchodu.
Nezbývá konstatovat, že na kolbišti nevěry jen stěží nejdeme vítěze, většinou jen poražené.
