Když jsem před necelým rokem v příspěvku Tohle mi nikdo neřekl psala o tom, jak jsem se starala o svého umírajícího otce a jak jsem na tuto etapu života vůbec nebyla připravená, netušila jsem, jak nelehké to bude v případě mojí maminky.
Ta se ze smrti svého manžela dostávala velmi těžce. Není divu. Jednak jí už nebylo ani šedesát, ani sedmdesát, ani osmdesát, ale ještě víc, jednak to byl jediný muž jejího života a strávili spolu bezmála sedmdesát společných let. Maminka už nikdy nenabrala úplně dech a nedostala se do kondice, aby byla soběstačná, jako před tím.
A tak teď je řada postarat se o ni. Nejsem v tom sama. Mým kamarádkám také zůstaly maminky, a stoprocentně tak naplnily statistiky, že muži umírají v průměru o 7,2 roku dříve. Jsem ráda, že jsme v tom „spolu“. Máme tak jedinečnou šanci sdílet zkušenosti s „bábinkama“ a podržet se, když už nám to přerůstá přes hlavu. A že přerůstá.
Vrtošivé stáří
„Irenko, za garáží je potřeba posekat trávu. … Irenko, ta střecha je nějaká děravá, zatýká tam, musí se to nějak opravit. … Irenko, v koupelně je obrovský pavouk! … Děvče zlatý, ten telefon nezvoní/nesvítí/nefunguje. Ale já jsem s ním vůbec nic nedělala!“. Irenko sem, Irenko tam, Irenko, Irenko. Nutno zmínit že maminka nás má dvě dcery a dva vnuky, čili nabízí se otázka, proč veškerá péče o ní, všechny dotazy, prosby a nálady padají na mojí hlavu? Sestra i vnuci jsou totiž v dostatečné vzdálenosti, než aby k nim všechny ty starosti dolehly. A v tomhle jsme s kamarádkami také na jedné lodi – všechny máme sourozence či další členy rodiny, mezi které by se dala starost o naše milované rodiče rozprostřít, jenže v tomhle případě snad platí nějaký sadistický Murphyho zákon, že to vždycky tzv. odnese jen ten jeden.
A že je to náročné! Ono totiž nakoupit, uklidit a vůbec zajistit základních funkce chodu domácností je v konečném důsledku to nejjednodušší. Mnohem energeticky náročnější, je naslouchat a vcítit se. Předesílám, že mojí maminku upřímně miluju! Jenže, dokázat udržet pozornost při posté odvyprávěné historce, jak jezdila do Rejštejna za tátou na vojnu, že za války nebylo co jíst a že naše generace si ničeho neváží, to stojí poměrně velké úsilí. Hlava mi jde sice kolem, ale když přijde silnější kalibr v podobě lamentování nad drahotou, nad politikou, když mám aktivně sdílet zápletky ze seriálu TV Barrandov a smyšlené příběhy hostů Honzy Musila, projevovat sounáležitost se zpackaným jídlem v Prostřenu, jsem v koncích.
Další lekci dostanu, když se mamince do rukou dostanou letáky s produkty známých potravinových řetězců. To mi snad dělají schválně?! Maminka pak každý týden před dnem nákupu vytáhne tyhle už náležitě ohmatané brožury s pečlivě zakroužkovaným zbožím ve slevě. „Zítra bych potřebovala, Irenko, do Lidlu pro máslo, je o hoooodně lacinější. A do Billy pro brambory, mají je ve slevě. No a pro prací prášek do Penny, mají ho tam o dvacet korun lacinější“. Při vidině víkendového dne stráveného lítáním od lidlího čerta k billovýmu ďáblu se mlčky hroutím na gauč a chce se mi křičet.
Ale udělám to.
Odpoutat a zase zpět
Naši staroušci si zcela přirozeně kolem sebe vytváří takový mikrokosmos plný malých jistot a rituálů, na kterých závisí jejich přežití. A my jim ta jejich vrtošivá přání plníme s oddaností psa. A proč? Protože vztah k rodičům, stejně jako obecně v rodinách, je ten nejzranitelnější. A my se bojíme selhání. Tak dlouho se snažíme od rodičů odtrhnout, přervat tu pupeční šňůru a postavit se na vlastní nohy, abychom se jako padesáti a víceleté děti zase vracely a zastaly roli po jejich boku v úplně jiné dimenzi. V dimenzi, kde dítětem se stává rodič a my těmi dospělými.
Někdy se přistihnu, jak si sama sebe představuji v pozici mých starých rodičů, zda a kdo se o mě postará tak, jako já o ně, jestli budu stejná, jak to budu vnímat. Není to hezká představa a asi ani není nutná, je to spíš takový strašák, kterého si krmím předčasně a zbytečně. Třeba opravdu existuje nějaké milosrdenství, které postupně otupuje náš smysl pro soudnost, a ve věku starců a stařen už věci a situace vyhodnocujeme poněkud zjednodušeně.
Vlastní život
Je naprosto v pořádku chovat své staré rodiče v patřičné úctě a postarat se o ně, když už nemohou nebo o pomoc sami požádají. Ale nikdo nemůžeme žít životy jiných, ani svých milovaných maminek a tatínků či svých dětí. Neměli bychom rezignovat na vlastní životy a skrze a jen pro ty, kteří se s námi zrozením spojili. Naší povinností je žít vlastní životy naplno.
