Firma, pro kterou s radostí už třetím rokem pracuju, mimo jiné organizuje i vzdělávací kurzy. A protože se na jejich realizaci, respektive administraci také trošku podílím, čas od času vyšetřím den a stanu se i já studentem.
Je to zábavné stanout najednou na druhé straně barikády a užívat si to, co sami jinak pro klienty připravujeme – tvůrčí až akademické prostředí v historické budově centra Prahy, zajímavá témata, fundované odborníky lektory, setkání s lidmi z různých oborů a nezřídka plamenné diskuze.
Těch možností připojit se k některému z kurzů není v běžném pracovním tempu ale až tak moc. Jenže jakmile byl vypsán kurz tvůrčího psaní, nota bene z úžasnou Danou Emingerovou, měla jsem jasno: tenhle kurz si nemůžu nechat ujít.
Šéfe, budou Vánoce…
No, a?
Můžu si nadělit dárek?
Co by to mělo bejt jako?
Já bych moc chtěla zítra jít na kurz tvůrčího psaní s Danou.
No, dobrá, máš ho mít.
Juuu, hurá… a děkuju!
A je to. Jenže účast na kurzu není tak úplně jen tak. V mnoha případech to znamená důslednou domácí přípravu, zrovna tento měl zadání: napište bajku, rozsah maximálně jedna stránka.
Bajka, to je literární útvar, který mám ze všeho nejmíň ráda. Připadá mi neskutečně nudný dávat zvířatům lidské vlastnosti (jako bychom si toho v životě, ale v opačném gardu, neužili dost!) nebo personifikovat stůl, les, stůl…. Bajky mi připomínají pohádky, a ty já nikdy nemusela. Tedy kromě těch filmových. Ale ty ostatní, třeba od Andersena nebo Němcové, mi vždycky přišly dost kruté a někdy a nějak nelogické.
No nebudu to protahovat – našla jsem si tolik práce a výmluv, proč domácí zadání nemůžu splnit, že jsem bajku nakonec nenapsala. Prostě se omluvím, no. Jsem už velká holka a nějaké to případné pokárání unesu.
Na kurzu jsme se sešli vážně profesní i společenský pel mel. Překladatelka, ministerská pracovnice, matfyzačka, týpek, co dělal dražby a moje spolusedící v lavici, co se učila psát cestopisy. Všichni psavci a, jak se později ukázalo, i výborní autoři.
Když jsem poslouchala jednu bajku za druhou, nevěřila jsem svým uším; jak můžou být vtipné, plné pravd a krásných point, totiž nezbytného poučení. Skoro jsme zalitovala, že jsem žádnou nevymyslela.
Tak, a teď si vyzkoušíme napsat bajku, kde by ožily věci, co? Máte na to půlhodinku a už se těším na vaše výtvory, pobídla nás lektorka Dana.
Po pár minutách ze mě vážně moje první (a doufám, že ne poslední) bajka vypadla. A jestli ještě vydržíte číst, tady je.
Bajka o toaletním papíru a parfémech
Stály tam v nablýskaných vitrínách, jeden vedle druhého, voňavé a v krásných flakonech, zcestovalé, takže ze všech koutů světa, s cenovkami pyšnícími se čtyřcifernými čísly.
Zatímco on se krčil v koutě, vyskládaný halabala kus na kusu, s cenou, která nikoho nezajímala a ke všemu celý recyklovaný. Smutně pokukoval po svých atraktivních drogokolezích a moc, moc si přál být na prodejním výsluní, v první linii.
Proč já jsem pořád tak na okraji zájmu? Vždyť také občas voním, třeba po levanduli, nebo tuhle po heřmánku? Nejsem tak neužitečný a mám přeci také svojí roli, pošustil si.
Phaaa, uvědom si laskavě, jak a čemu sloužíš! Jsi akorát tak na h…o, rozvoněl se parfém.
V tom přišel Vilda, prodavač, a začal vše v prodejně přeskupovat:
Aaaa máme tu akcičku, toaletní papír XXXL balení za pouhých 149 korun! A vyskládal toaletní papír, roli po roli do prvního regálu. Ten lidé do večera vykoupili.
Poučení: nikdy neposlouchej toho, kdo ti říká, že jsi jen na h….o.
