Zamysleli jste se někdy, jak důležité je pro mentální uvolnění spočinout právě v poloze vleže? Už ten akt, kdy svoje tělo uvedete do horizontální polohy, to jenom jakoby splyne s podložkou a vy se vzdáte celé svojí tíhy? A co se děje, když ten nastartovaný mód sdílíte s někým? Já jsem došla k jedné obdivuhodné zkušenosti díky neobvyklé příhodě.
Kosmetické lehátko, brána k duši?
Bylo to, vzpomínám, touto dobou dlouhých podzimních večerů, kdy jsme se s kamarádkami domluvily, že společně ve třech navštívíme kosmetičku a uděláme si tzv. dobře. Předesílám, že s kosmetičkou jsem se znala jenom já, ostatní dvě kamarádky nikoliv.
Krásný útulný salón nám poskytl azyl všem třem najednou – jedna ležela na lehátku a podstupovala způvabňující procedury, zbylé dvě seděly v útulných křesílkách hned vedle s voňavým čajem a všechny jsme vedly řeči.
První
Chtěla jsem být nejkrásnější jako první a také jsem trochu prolamovala ledy, když jsme se všechny úplně neznaly. Jakmile jsem ulehla do předehřátého hnízdečka, vypodložená ze všech stran, aby došlo k maximálnímu uvolnění, přikrytá „ňuňu“ dekou, začala jsem pod rukama kosmetičky tát jako led. Nejdřív jsme jen tak tlachaly o všem možném, ale postupně se témata prohlubovala a my otevíraly hlubší a hlubší úvahy, až došlo na takové malé zpovědi. Objekt na lehátku, tedy já, ze svého nitra najednou vylovil ty nejhlouběji zasunuté (a myslela jsem si, že už i vyřešené, pohřbené a uklizené) pocity, bolesti i radosti. Padaly ze mě příběhy, které jsem snad sama sobě tajila. Když byla moje terapie (a že to byla terapie!) u konce, holky si oddechly. „Uf, Ire, to byla tedy síla!“, sdílela Tina.
Druhá
Když mě na lehátku střídala Rita, prohodila jen: „No radši už nic důležitýho neprobírejte, protože já usnu, jakmile mě položíte“. Místo toho nám ale slušně kontrovala, mluvila a mluvila, začala pátrat ve svém nitru a vytahovala jednu zajímavější zkušenost za druhou. Pořád častěji jsme Ritu jenom poslouchaly, až jsme jí nechaly mluvit a jenom zíraly s pusou dokořán. „Cože?“, údivem jsme Ritu jen sem tam povzbudily, aby pokračovala a na nic nezapomněla. Jakmile z ní kosmetička Karin sundala ruce, Rita jako by se probrala z hypnózy a prohlásila: „Tak tohle jsem snad ještě nikomu neřekla. Promiňte, holky, nějak to šlo ven samo“. „No, fakt síla“, slyšela jsem sama sebe.
Třetí
„Tino, radši si tam snad ani nelehej!“, varovaly jsme se navzájem. „Aaale, chci, protože mám pro vás také příběh“, a spustila, jen co na ní kosmetička sáhla. Z nitra, patrně pootevřeného předešlými upřímnými zpověďmi, se dralo ven něco, co bylo dobře uložené patně léta, a už už to chtělo ven. Pro Ritu to bylo zcela jistě očistné a v nás, teď už jen zkoprnělých posluchačích, to vyvolávalo jeden „aha efekt“ za druhým. „Bože můj,“ musela jsem si já, bezvěrec, potom, co Rita skončila svoje vyprávění, ulevit.
To nebyla jen „blbá“ kosmetika! Dalo by se říci, že jsme tehdy toho večera asi všechny tři nejen díky té horizontální poloze, ale i mnoha dalším okolnostem, absolvovaly jakousi psychoterapii.
Tehdy jsem si uvědomila, jak poloha vleže je vlastně k otvírání nitra nakloněna, předurčena. Leh jako symbol maximálního uvolnění, odevzdání se - jako dva lidé oddávající se láskyplnému aktu, kdy jeden druhého přijímá vleže. Jako narozené děti, zprvu jenom ležící, co v nás evokující závislost a zase - odevzdanost. Jako poražený v boji, co leží na zádech a vzhlíží k vítězi. Jako člověk na psychoterapii, ležící obvykle na lehátku, zatímco terapeut mu někde vedle v sedě naslouchá. Nebo jako spánek, očistný, regenerující, pro mě osobně největší symbol důvěry a odevzdání se, když se mi podaří vedle někoho usnout.
Spojení s vesmírem
Během svojí masérské a terapeutické praxe se s popsaným jevem setkávám u mých klientů často. Jakmile je totiž položím na lehátko a začnu na nich pracovat (a to většinou nejen fyzicky, ale i energeticky), jejich existence se stane společnou se mnou a lidé se mi začnou otvírat jako nepřečtená kniha. Často se mi pak svěří s věcmi, které nemohli doposud vyřknout. Poloha vleže prostě odzbrojuje.
A co víc, možná nás poloha vleže i otvírá vesmíru a propojuje s hvězdami, to když ležíme v trávě na zádech s rukama za hlavou a očima upřenýma do nebe. V takovém případě patrně probíhá i to nejdůvěrnější propojení - sami se sebou.
