Hledání pravdy je vždycky těžké. A mnozí už pochopili proč. Protože pravda neexistuje. Respektive je jich tolik, kolik je lidí. A pak čemu má člověk věřit? Tomu, co vidíme? Co si přečteme? Nebo tomu, o kom si myslíme, že o „tom“ ví víc?
Je to přeci jasný!
Moje kamarádka se na mě občas zlobí, že pochybuju o tom, co mi říká. A že s ní nesouhlasím, totiž úplně a nadšeně. Vždyť to, na čem jsme mimo jiné naše přátelství tak hezky vybudovaly, je, že se shodneme v zásadních otázkách života a smrti.
„To přeci nemůžeš takhle zpochybňovat!? To je přeci jasný, že za tím vším je tenhle zloduch“, ukazuje mi kamarádka nějaké video na mobilu a betonuje svoje pozice. „A na základě čeho s tímhle mám souhlasit? Jak se mám o té tvé pravdě přesvědčit?“, ptám se, protože diskuze se stočila na něco na hony vzdáleného od původně diskutované války na Ukrajině. Jako bych přeci po tom videu měla jasně vědět, kdo je zlý a kdo hodný.
Samozřejmě, že to „vím“, vnímám a cítím to každou svojí buňkou. Na člověka, který rozpoutá v relativně stabilizované atmosféře světa barbarství hodné středověku, nelze neukázat prstem a neodsoudit ho. To je ta nezpochybnitelná část. Ale k tomu jsme svědky neuvěřitelného množství předkládaných informací a „pravd“, které jsou vytvářeny kde kým a žijí si svým životem. Řítí se na nás ze všech stran a pak k nám přistanou prostřednictvím některého média jako na talíři, jen je zhltnout.
Vrtěti psem
Obraz I - Mrtvá těla ukrajinských obyvatel na ulicích po odchodu ruské armády, bědující pozůstalí.
Obraz II – Stejné ulice bez těl.
Obraz II – Stejnou ulicí projíždí vůz, kolem jsou mrtvá těla, ta se však po projetí vozu a v obraze zpětného zrcátka zvedají.
Člověče, vyber si a nezblázni se!
Dříve fámy, klepy, domněnky. Teď hlavně dezinformace se záměrem manipulovat. Můžete jím věřit. Můžete je šířit. Můžete se snažit je legitimizovat, trápit se jimi, nebo je ignorovat. Anebo taky vůbec nevědět, že o ně jde.
Nemyslím, si, že běžný „příjemce“ informací je schopný jen tak dezinformaci prokouknout. A to hlavě v prosyceném kyberprostoru! V době, kdy už skoro každé malé dítě umí ve photoshopu z vlastní mámy udělat modelku, z táty zápasníka MMA a ze sousedovic čivavy německou dogu, není pro dezinformátory pražádný problém vytvořit virtuální realitu, která je k nerozeznání od „pravdy“ a uvěří jí masy. Chcete, aby Kilimandžáro začalo doutnat? Proč ne. Chcete, aby vyschly Niagarské vodopády? Dodáme i s pocitem suchosti v puse. Chcete, aby zmizela Eiffelova věž? No, pro jednou i tak může být.
Možná si vzpomínáte na film Vrtěti psem (1997). Z dnešního pohledu spíš úsměvný snímek, kde hollywoodský producent odvrací pozornost od nevěry prezidentského kandidáta vykonstruováním válečného útoku albánských radikálů na Bílý dům. Válečný konflikt se odehrává prostě jen v kulisách nějakého studia. Ale lidi tomu věří.
Malá velká poznání
Čemu tedy věřit? A jak se neutopit v informačním bahně? Jak získávat informace, kterým se dá věřit?
Někdy je méně více. Možnou cestou mohou být taková malá osobní poznání, zkušenosti. Setkání s reálnými lidmi, co mají reálná jména. Byli tam, zažili to a dokáží o tom mluvit. Stačí si s nimi sednout a naslouchat. Zajímat se o ně. Třeba pozdravit nové sousedy z Ukrajiny, co je přijali kamarádi do svého domu, uvařit společný oběd a mít otevřené srdce. Pomoci mladé mamince s kočárkem v nákupním středisku a překonat ostych, že Ukrajinsky jí nebudu rozumět a doprovodit jí domů. Nebo využít nabídky matky s dcerou z Charkova, že pomohou se postarat o starou babičku, a být přitom, když jim volá muž z obléhané oblasti. Reálné malé střípky, co se skládají do amfory vědění a pochopení, jak to asi bylo, je.
Paradoxně pro mě, jako pro člověka, který strávil s novinářském prostředí více jak sedmnáct let, ale dodnes nechopil princip dvojitého agenta, člověka ztraceného v řeči politiků a diplomatů, je tohle cesta. Cesta, jak se dostat k tomu, co mi pomůže si udělat vlastní názor.
Mám v podkroví od jiné kamarádky obrázek a citátem Johna Lennona:
Hledáš-li pravdu, nedívej se dál než k svému srdci.
John Lenon
