Nedávno jsme s přáteli zahajovali grilovací sezónu na zahradě, blížil se už večer, když v tom jsem v jedné chvíli poprosila přítomné o klid. „Slyšíte to?“, natahovala jsem uši všem. Chvíli pauza a pak: „Auta, noooo…“, tak trochu mě pozlobila kamarádka, protože bydlím, bohužel, u silnice 1. třídy. „Já zase neslyším nic“, hlesnul kamarád, ale to už zbývající tiše přidávali. „…ale jo, to jsou cvrčci, cvrčci…aaale houbelec, to jsou cikády, totiž kobylky… povídám cvrčci…kdepak cvrčci dělají takhle…“, strhla se debata o rovnokřídlých, kdo je vlastně kdo a co vydává za zvuky.
Všimla jsem si toho hned na začátku teplejších jarních dní, když jsem večer přicházela domů z práce –ze sousedovic zahrady to „cvrkalo“ jako o život. Ne jeden cvrkot, ale hned několik, takový cvrčí chorál. A jedině z této zahrady.
Už dlouho jsem takový zvuk neslyšela tak blízko, tak autenticky. Takové malé Řecko doma! A to jenom díky tomu, že sousedi nesekají trávu často, někdy i celé léto. Všichni trávníků a la Wimbledon chtiví sousedi jsou z toho tak trochu na palici, protože z takové malé louky plné sedmikrásek, pampelišek, kopretin a jiného lučního kvítí jim na tu „čistou“ zalétá plevel a zanáší ten zelený skvost.
Jen já se raduju. A závidím. Závidím jim tu rozlehlou přirozenou zahradu plnou různých květen a představuju si, jak si v ní lebedím (mimochodem, nepochází tohle slovo od slova „lebeda“, ten známý plevel?).
A právě v tomhle mikroráji si našli azyl snad všichni cvrčci z okolí. Vytušili, že tady bude bezpečno a snad i že mi budou dělat při mých rozjímavých večerech na jižanské verandě milou společnost. A že dělají!
Miluju zeleň a nemůžu se dočkat, až na jaře vždycky začne. Čekám na tenhle zázrak přírody jako na smilování, protože moje zimní chmury jsou rozptýleny hned s prvním vyrašeným pupenem. To se pak kochám, kudy chodím, asi vypadám i jako blázen, protože přičichávám ke každému květu, natahuju se po každé větvičce a ochutnávám kdejaký mladý výhonek.
Kult sterilních trávníků mi nikdy nic neříkal. Ty chemicky „ošetřované“ bezpohlavní zelené plochy, na které se člověk bojí šlápnout a co ani žádnou včelku či motýla/e (ops 😊) nepozvou na pastvu, mě přímo děsí. Právě tyhle umělé trávní „Barbíny“ předělané do dokonalosti mají na svědomí skoro naprostou absenci jakékoliv fauny. Co by také tihle tvorové na dvoucentimetrovém pažitu, kde by sestry Williamsovy mohly podávat servisy rychlosti 207,6 km/h, mohli asi tak opylovávat?
Co ale miluju, jsou právě louky a jakékoliv jejich miniaturizované podobenství u domu. Louky se pomalu ale jistě také vracejí do našich zahrad. Ne náhodou se v obchodech prodávají semena Louka, Luční kvítí… Někteří moji přátelé se pokusili vrátit těm monozeleným kobercům tvář přírody, ale je to někdy těžší, než si představovali.
Když už jsme takhle u toho grilovacího večera seděli a pojídali pěkně opečené „karcinogenní“ masíčko, najednou se vzduchem nesl zvuk hodný MIGu. A nad hlavou nám proletěl ohromný roháč, sotva že se nesl. „Tyyyyy kráááááso“, nechal se slyšet kamarád, co byl snad poprvé konfrontován s takovým létajícím gigantem. Ale PAN roháč si to pomalu a důstojně šinul na tu louku u sousedů, kde patrně i bydlí v některém jejím zákoutí. Ani jsem nedýchala. Nádhera!
Tak na viděnou, ty létající obrněnče. A pozdravuj cvrčky od vedle, že jsem tu s vámi 😊.
