„Co budeš dneska vařit/ Co si dneska vařila?“, ptá se mě už skoro třicet let maminka pokaždé, když jí navštívím (toto podle toho, jestli přicházím dopoledne nebo k večeru). Vaření a potažmo krmení rodiny je pro tohle válečné dítě, kterým maminka byla, alfa a omega její existence. Není divu. Narodila se ve třicátých letech a dětství prožila v bídě a hladu. Proto nechápe, když jí s významnou odmlkou, která marně vypadá jako zamyšlení, odvětím: „já vlastně nevím…“. Tahle odpověď jí vždycky vyprovokuje k přednášce, jak láska prochází žaludkem a že chlapa si udržím jenom kusem pořádného žvance.
Nesnáším recepty
„…jo, a udělala jsem o víkendu Frantovi houbovku, ta se tedy povedla! Dala jsem do ní totiž víc smetany a trošku muškátovýho oříšku. …a pak jsem upekla jablečný koláč. To dáš….“, líčí mi známá neznámá při cestě vlakem svoje Kitchen Story. Jsem obecně společenský tvor, ale jak dojde na nevyžádané recepty, v lepším případě „vypínám“ a jen mlčím, v horším přeruším recitátora laskavými slovy, v nejhorším otáčím oči v sloup a odcházím.
Proti jídlu fakt nic nemám. Vážně. A dobré kvalitní jídlo je bezpochyby podstatnou součástí mých životních radostí. Dokonce si myslím, že i obstojně vařím. Alespoň soudě z reakcí mých domácích strávníků nebo i přátel. To jen moje svobodná gastronomická duše kvílí pod diktátem zavedených společenských klišé (ženská patří k plotně) a receptů.
Ty vzory!
Do mateřství jsem spadla po hlavě a velmi brzy. A protože jsem do té doby raději četla a přemýšlela, než koukala mámě pod ruce v kuchyni, rodinné povinnosti mě zaskočily naprosto nepřipravenou. Každé ráno náš dům opouštěli můj muž s mým otcem a matkou do práce a očekávali, že přijdou k teplé večeři. Zatímco můj malý syn se potácel v dětské ohrádce, já jsem skoro celý den bojovala s knedlíkama a gulášem/koprovkou/rajskou/svíčkovou, prostě s omáčkama. To bylo totiž základem našeho domácího jídelníčku, zcela dle hesla hlavně, ať je toho hodně a chlapi se najedí!
Upřímně, trpěla jsem a moji zaprášení filozofové v koutě knihovny se mnou. A k tomu kulinářské vavříny jsem nikdy nesklidila!
Osvobodila mě až výměna partnera a vlastní kuchyně, přispěl pád komunismu a dogmat. Nicméně peněz ani kvalitních surovin nebylo na trhu stále dost, a tak jsem se naučila vařit z toho, co tzv. dům dal. A světe div se, bavilo mě to!
Jídlo, co nemá jméno
„Mami…teto, co bude k obědu?“ „Nechte se překvapit“ odpovídala jsem upřímně dětem. Na stůl pak přistálo jídlo, které nemělo sice jméno, ale – chutnalo. „Mami, uvaříš to ještě někdy, že jo?“, zněla nejlepší pochvala. Ale já jsem tohle slíbit nemohla. Jídlo jsem zpravidla připravovala právě z toho, co se v kuchyni, v chladničce, ve špajzu našlo.
Ano, jídlo, co nemělo jméno. Jídlo, co nešlo nikdy zopakovat, protože vzniklo živelně a intuitivně.
Můj kuchařský esprit asi nejvíc prověřila puberta mého syna a jeho stejně starého kamaráda, kterého jsem měla často jako strávníka. To jsem jela i na objem; k snídani padlo klidně dvacet rohlíků „s něčím“ na namazání a na ostatní jídla mi svou velikostí nestačilo nádobí, takže jsem zadělávala skoro ve vaně!
Duše v hrnci
Časem jsem si jen potvrdila, že není ani tak důležité, KOLIK a CO vařím, ale JAK vařím. Totiž ze sebe a s radostí. Hlavně ne pod nějakým diktátem, ať už jsou jím společenské normy, svazující rodinné tradice nebo „obyčejný“ recept. Přijde mi důležité vtisknout jídlu vlastní invenci a dát mu kousek sebe.
To víc, o čem je řeč, musí mít bezesporu právě přední světoví kulinářští mágové. Kromě dobře zvládnutého kuchařského řemesla, chuti hledat nové podněty a schopnosti kombinovat zdánlivě neslučitelné musí mít tihle lidé v sobě i nesmírně svobodnou duši. Jedině tak se dá totiž „tvořit“ chutné zdravé jídlo, a ne jen produkovat výplň našich žaludků.
O peníze ani kvalitní produkty dávno nouze není. Nikdo už hladem netrpí. A tak spokojenost, dál vařím pro radost s duší na talíři.
Tak tedy dobrou chuť.