Když můj tatínek dostal stařeckou demenci, snažila jsem se mu usnadnit vnímání světa prostřednictvím jednoduchých hesel. „Tati, život je voda a pohyb, hm?“ To znamenalo, že musí pít a hlavně se trochu hýbat, občas udělat aspoň pár kroků, či se přesunout z křesla na pohovku. Jinak svaly zleniví. A to jsem mu říkala já, do čtyřiceti kavárenský povaleč.
Kavárenský povaleč
To není nadávka, to je životní styl – kávička, dobré čtení, dlouhé debaty o politické situaci, diskuze nad filozofickými tématy, společnost, pohodička. Styl, který jsem před lety s kolegy z redakce pravidelně a s radostí vyznávala. Nebylo divu, vždyť novinářské prostředí k takovému počínání přímo vybízelo a mezi novináři jsem zas tolik sprinterů a kulturistů neměla možnost poznat.
Dobré kávě jsem zůstala věrná do dnes, ale časem jsem k tomu přidala zmíněnou vodu a pohyb. Když říkám pohyb, nemám na mysli lyžovačku jedenkrát ročně mezi vánočními svátky, túru v Krkonoších vždy na Velikonoce, nebo plavání v moři při dovolené u Jadranu. Mám na mysli ten každodenní kontinuální proces, kdy člověk vědomě dělá něco pro svoje tělo. A mysl.
Zhruba před patnácti lety jsem začala cvičit jógu. Jasně, nic nového, tu dnes cvičí každý. A kdo nechodí na jógu, jako by dnes nebyl! A k tomu jako bych slyšela slova přítele: Jóga, jo myslíš TO, jak tam jen ležítee!? Ano, ano, myslím TU jógu.
Jóga uzdravuje
S jógou jsem se setkala už jako mladá, skoro čerstvá maminka. V době „sametové revoluce“ jsem poměrně těžce onemocněla a strávila rok v nemocnici. Lékaři si se mnou nevěděli moc rady, až jedna osvícená lékařka mě propojila s její kamarádkou, lektorkou jógy. „Holka, to bude asi psychosomatického původu, zkusíme tě rozdýchat jógou“. V mém případě se nemohlo jednat o fyzické cvičení, takže relaxační dýchací cvičení. Vleže na pohovce se zavřenýma očima a s rukama na hrudníku jsem podle instrukcí lektorky jógy dýchala, až jsem ve svém těla začala cítit každý kubický milimetr vzduchu, kterého se mi v té době mi nedostávalo. Mozek se znovu stával okysličeným a orgány jako by se nadechly za mě. Cílila jsem očistu celého těla, ale i mysli. Zažívala jsem „pránájámu“.
Časem mi tzv. otrnulo, s nemocí jsem se nějak naučila žít a jógu z mého života vytěsnily mnohem „atraktivnější“ činnosti, jako nová práce, nový přítel, nový život. V mém podvědomí ale zůstal ten pocit, který jsem s učitelkou jógy zažívala, a často jsem si říkala, že bych té józe měla zase dát šanci. To jsem byla ještě ale hodně nevědomá, protože by mi jinak bylo jasné, že všechno má svůj čas.
Proces jóga - méně je více
K józe jsem se vrátila, až když syn vyrostl a já našla mnohem více času pro sebe. Jedno hluché nedělní odpoledne jsem vyplnila návštěvou místního fitka, kde se mj. cvičila jóga. První lekce bylo utrpení. Proč mám, proBoha, stát na rukách a na nohách hlavou dolů? Proč se mám ždímat jako vytahaný svetr? Co má za účel, že mě brní přesezené nohy? A jak mám asi zklidnit myšlenky, když mám toho tolik na řešení? Všechno, všechno mě na józe štvalo a marně jsem si vybavovala ten pocit z jógy kdysi na pohovce. Další neděli jsem fitko brala obloukem, ale nakonec mě to na lekci jógy stejně vtáhlo. A další neděli znovu. Časem jsem našla v těch divných polohách uvolnění, po delší době dokonce zalíbení. Svoje obzory a povědomí o józe jsem tužila návštěvami různých lekcí a hlavně odlišných lektorů. Zjistila jsem, že jóga je hodně o lektorech, kteří jí vedou, ale hlavně – o mě. Přes to moje povytahané a zohybané tělo jsem nacházela další rozměry sebe a mých přístupů. Něco se začalo skrze to trčení zadku ke stropu dít i s mojí myslí, s mým vědomím. Byl to tak nenásilný, tak nevtíravý proces, že jsem si ani nevšimla, jak se mění vše, co jsem dosud považovala za konstantní. Jako druhotný, ale příjemný efekt, jsem brala, že se mi změnila postava – ne, nezhubla jsem, jen postava se mi poněkud přesypala, přetvarovala.
Dnes jsem lektorkou jógy já sama. Ale žákem také. A ještě dlouho budu - pořád se učím a zjišťuju, že v józe, stejně jako v životě, je méně vlastně více. Já sama říkám, že v józe couvám, což znamená, že pořád víc a víc se mám co učit. A čím více se učím, tím minimalističtěji cvičím a směřuju své konání spíš k jógové praxi, tedy o vědomý život.
Jak tehdy, tak znovu po letech mi jóga vrátila dech života a život bez ní si dnes už neumím představit. Už to ale dávno není pro mě „jen“ cvičení, nýbrž životní styl. Způsob uvažování, uvědomování si smyslu toho, co dělám, jak věci fungují, co je důležité a co méně. V dnešní době plné podnětů a informací to není k zahození.
Ať už člověk zvolí jakoukoliv cestu sebepoznání, praktikování jógy je jedna z těch dostupných a s odstupem času i příjemných. A že jakou jógu si vybrat? Hatha jógu, vinyasa jógu, power jógu nebo snad hot jógu? Pro mě je jóga jen jedna – prostě jóga.
A jak je to s tou vodou? Podobně jako s jógou, ale o tom v příštím zamyšlení.
